).png)
.jpg)
Herec a moderátor Petr Jančařík poctil návštěvou našeho blanického moderátora Jirku Fröhlicha. Řeč rozhodně nestála. Mluvilo se i o tom, že Petr několik let moderoval pořad Magion.
„Jedeme třeba s divadlem někam na Moravu a vejdu tam do nějakého hostince…Vždycky se někdo otočí a řekne – ty jo, Magion! A tak na mě koukají a po těch 30i letech si pamatují. Přitom si každý myslí, že já jsem ten Magion dělal už za černobílé televize. Není to pravda. Já jsem ho dělal krátce, nějakých pět, šest let, víc ne.“
Petr Jančařík proto vůbec netuší, proč má přezdívku "pan Magion". Slávu si prý tehdy neuvědomoval a na živé vysílání jezdil autobusem.
„Ano, ano, to říkají velmi často. Já to vůbec nechápu. My, když jsme dělali Magion, tak já jsem v Plzni nastoupil na autobus, ten mě odvezl do Prahy, pak jsem jel metrem na Pražského povstání, šel jsem si odvysílat hodinku s Magionem a vrátil jsem se takhle zase autobusem do Plzně. Bral jsem to jako takový výlet. Vůbec jsem si nemyslel, že bych tvořil nějaký velký pořad, na který se bude vzpomínat ještě po dvaceti letech.“
V 90. letech byl Petr oblíbeným moderátorem i proto, že v pořadu Tutovka rozdával každý týden miliony soutěžícím.
„Né všem se to obrátilo v dobré. Já vím o osudech, kdy to pak v té rodině nedopadlo úplně nejlépe. Vyhráli 4 miliony a ta rodina se pohádala. Že bych někomu záviděl, že vyhrál peníze….to nikdy ne. Mě fascinovalo, když jsem viděl, kolik lidí sází…“
Herectví má Petr Jančařík v krvi, jeho maminka hrála v Národním Divadle a byla ještě slavnější v době, kdy žila s legendárním hercem Jaroslavem Marvanem, i o tom byla na Blaníku řeč.
„Mrzí mě, že jsem s ním nestrávil víc času. Já byl tak hloupý, že když měl přijet pan Marvan, tak jsem říkal, že chceme jet s bráchou na tramp. Nás to vlastně štvalo, že přijede. Ale když přijel, tak to bylo vždycky fajn.“
Petr Jančařík si vybavil také historku, kdy Jaroslav Marvan šel za svědka na svatbě jeho tety, tedy sestry maminky.
„Její sestra Eva se vdávala. Jaroslav Marvan jí šel za svědka. Když byli na radnici, tak jako svědek se musel taky podepsat a musel projít takovým tím úředním protokolem. Ta paní na radnici, tak jako úředně jako s každým jiným. On se tam posadil a ona říká – dobrý den, vaše jméno? A on – prosím? A ona – vaše jméno. A on – Marvan. A ona – hm, křestní jméno? A on už byl brunátný – Jaroslav Marvan. A ona – Jaroslav Marvan, dobře, Vaše povolání? A on – Prosím?? A pak řekl – pokrývač.“