).png)
.jpg)
Filip Antonio patří v současné době mezi největší dětské herecké hvězdy. Je mu dnes 20 let a už hrál zhruba ve 20 filmech.
Když mu bylo 5 let, zahrál si například ve filmu Marie Poledňákové "Líbáš jako Bůh".
Na tuto scénu si Filip Antonio pamatuje dobře, protože tehdy měl opravdu plechovku na hlavě.
„Ano, tu plechovku mi opravdu narazili na hlavu. Já jsem stihl tam narazit do nějakého stromu, tak jsem si rozsekl ret. To bylo první. A pak když mi jí sundávají a já mám tu zelenou barvu na hlavě, tak to bylo Salko obarvený na zeleno…Pamatuju si, že mi to dávaly maskérky společně s mamkou na hlavu. A teď já jsem vycházel z toho baráku, kde mi to tam dávali a říkám – mami, jak dlouho to budu muset mít? Sundáte mi to potom? A máma mi řekla, že ne….v tu ránu já jsem začal brečet. Poledňáková v tu ránu – TOČTE TO! Prostě potřebujeme tady tu emoci! A tak jsme to rychle za tu chvíli natočili.“
Před pár lety si dokonce zahrál roli syna "Štěpánka Šafránka" z legendárních Básníků.
Film „Jak básníci čekají na zázrak“ měl premiéru v roce 2016.
„Já jsem právě taky sledoval před tím všechny ty básníky. Jsem moc rád, že jsem měl tu možnost si s panem Dušanem Kleinem, s panem režisérem zatočit. I vlastně se Štěpánem Šafránkem, kterého hraje pan Kříž. To byl vlastně velice příjemnej tatínek. Možná jediný nepříjemný na natáčení bylo, že tam mám s ním žít jako s otcem samoživitelem, tak jsme jedli jenom vajíčka na place. Tak už jsem z nich měl pak jako až alergii. Ale natáčení to bylo krásný a vlastně se mi potom i v budoucnu, kdy jsme s tím jezdili po filmových festivalech, povedlo to, že jsem právě za tuhle roli dostal filmovou cenu Zdeňka Podskalského.“
Když mu bylo 5 let, vybrala si ho Marie Poledňáková do filmu "Líbáš jako Bůh" a tím definitivně odstartovala jeho kariéru.
„Nějak jsem Marii zaujal na konkurzu. I když jsem s ní vůbec nechtěl mluvit. A tak si nás posléze pozvala s maminkou domů, vzala svého vnuka, já jsem se tam s ním nějak rozdováděl. Ona si mě vždycky na chvilku zavolala, na něco se mě zeptala, dala mi nějakej jednoduchej úkol a zjistila, že jí vlastně poslouchám. Že to teda zkusí. Na konic celého natáčení řekla mamince – co byl opravdu ten důvod, že si mě vzala do toho filmu. To, že jí nedal výběr herců spát a zašla si do svojí kartotéky, kde měla právě ze všech castingů fotky svých jednotlivých herců. Vytáhla fotku mojí z castingu, vytáhla fotku Tomáše Holého. Měli jsme oba číslo 23. Takže to bylo takový malý znamení. 23 mě vlastně provází celým životem. V roce 23 jsem teď odmaturoval. 23 mám na skříňkách ve škole. Je to moje šťastný číslo.“
Poslechněte si celý rozhovor v podcastech Rádia BLANÍK >