Táborové vzpomínky, které přežily i bio kempy

1. 7. 2025

Letecký den, neboli takzvaný letečák, na dětských táborech. Věřím, že ho z vás určitě nikdo nezažil. Jako děti jsme my, co jsme teď tady, byli určitě pořádní, takže jsme téhle akci – které předcházela tři prasátka na nástěnce úklidu – jen pobaveně přihlíželi. Létaly holínky, v nich ešus, vytahaná trička, pláštěnky nebo matrace. Na tuhle podívanou se pak pochopitelně přišel podívat celý tábor. Poněvadž takové lidské neštěstí bylo vítaným zpestřením celého poledního klidu.

Kdo letní prázdniny trávil pobíháním mezi lesem a stanem, pravidelnými pochoďáky, spaním pod širákem a ranní rozcvičkou, jistě také nostalgicky vzpomíná. Dobrá zpráva je, že zájem o dětské tábory neupadá ani dnes, i když jejich podoba bývá mnohdy velmi moderní. Stále ale najdete i protipól – s koupáním ve studené vodě, bez elektřiny i bez signálu.

Pro mě těch čtrnáct dní tehdy znamenalo vždy volnost. Není tomu tak ale všude. Například americké tábory mají většinou pevně daný harmonogram – minutu po minutě. A rozvrh má i pevně dané místo. Za zmínku stojí ty nejluxusnější z nich, na které jsou i čekací listiny. Třeba v Severní Americe, kde večerní představení režírují broadwayští režiséři a jí se pouze organické maso. V jednom newyorském kempu se zase jí jen bio a mají patnáct tenisových kurtů. Nebo Kalifornie – v přepočtu 40 000 korun na týden, a to už obsahuje například i podlahové vytápění. Každý domek má pak svou koupelnu a asi padesát možných aktivit v areálu.

Ale stejně – co si budeme – rohlík a jogurt, odpoledne do lesa stavět domeček z mechu… a člověk tak nějak víc nepotřeboval.

Svět podle Samiry si můžete zpětně kdykoliv poslechnout v podcastech Rádia BLANÍK