Bílá země na konci světa

28. 1. 2026

Je to jeden z těch okamžiků, které se zapisují do dějin tiše, bez fanfár a davů. Žádný prapor zabodnutý do ledu, žádný triumfální pokřik. Jen dvě lodi, ledový vánek a pohled, který nikdo předtím neviděl.

28. ledna 1820 se ruská expedice pod vedením Fabiana Gottlieba von Bellingshausena a Michaila Lazareva přiblížila k neznámému pevninskému pobřeží. Lodě Vostok a Mirnyj pluly v husté mlze a mezi ledovými kry. Posádka si nejprve myslela, že vidí jen další obří ledovou plochu. Ale když se mlha zvedla, bylo jasné: před nimi se táhla pevnina, pokrytá sněhem a ledem, táhnoucí se k obzoru.

Bellingshausen si do deníku zapsal: „Viděli jsme pevninu pokrytou sněhem, která se zdála být velmi vysoká.“ Nepřistáli – moře bylo plné ledu a počasí nepřálo. Přesto to byl první doložený okamžik, kdy lidé spatřili Antarktidu jako kontinent, ne jen jako souostroví nebo ledové pole.

Výprava vyplula z Kronštadtu v červenci 1819 na příkaz cara Alexandra I. Cílem bylo prozkoumat jižní polokouli a hledat „Terra Australis“ – hypotetickou jižní zemi, o které se mluvilo už od starověku. Rusové obepluli Antarktidu téměř celou, objevili několik ostrovů a jako první překročili jižní polární kruh. Celkem strávili na moři 751 dní a urazili přes 86 tisíc kilometrů.

O objevu se svět dozvěděl až později. Britové a Američané měli své vlastní teorie a expedice (např. Bransfield a Palmer v roce 1820), ale právě ruská výprava je dnes většinou historiků uznávána jako první, která skutečně zahlédla antarktický kontinent.

Antarktida zůstala dlouho tajemná a nepřístupná. Teprve o sto let později začali lidé na jejím území skutečně přistávat a budovat stanice. Ale ten první pohled z paluby Vostoku v lednu 1820 zůstal navždy symbolem: že i na konci světa může člověk najít něco, co předtím nikdo neviděl.

Příště, až uvidíte mapu s bílým jižním pólem, vzpomeňte si na ty dva ruské koráby v mlze. Byli první.