Co skutečně hrálo v uších severských válečníků?

11. 8. 2026

Když se dnes řekne vikingská hudba, mnohým se vybaví hluboké bubny, hrdelní zpěv, dunivé chorály a dramatické rohy. Jenže tohle je především obraz, který vytvořila moderní filmová a seriálová tvorba. Jak skutečně zněla hudba lidí, kteří mezi 8. a 11. stoletím vyráželi ze Skandinávie na obchodní výpravy, objevitelské cesty i válečné nájezdy?

Přesnou odpověď už dnes nezískáme. Vikingové po sobě nezanechali notové zápisy a jejich hudba byla z velké části ústní tradicí. Máme ale archeologické nálezy nástrojů, vyobrazení a pozdější písemné prameny, díky kterým si můžeme udělat poměrně zajímavou představu.

Hudba, která se nedochovala v podobě písní

Největší problém je právě v tom, že neznáme melodie.

Vikingové neměli vlastní systém notového zápisu, který by nám jejich hudbu zachoval. Dnešní pokusy o „autentickou vikingskou hudbu“ jsou proto rekonstrukce nebo moderní interpretace. Víme, jak některé nástroje vypadaly a jak mohly fungovat, ale nevíme přesně, jaké melodie na nich před tisíci lety hráli.

A právě proto je třeba být opatrný, když někdo tvrdí, že určitá současná skladba zní „přesně jako hudba Vikingů“. To jednoduše nemůžeme vědět.

Co tedy po Vikingech zůstalo?

Našli se například pozůstatky lyry, různé druhy píšťal, rohy, zvonky a další předměty, které mohly sloužit k vytváření zvuku. Archeologické nálezy ze Skandinávie ukazují, že tehdejší hudební svět rozhodně nebyl omezený na jeden typ nástroje.

Významnou úlohu měla pravděpodobně lyra. V oblasti Skandinávie se dochovaly části několika lyrovitých nástrojů, včetně nálezů z prostředí vikingského období. Zajímavým příkladem je lyra nalezená v dánském Ribe, datovaná přibližně do roku 720.

Vedle strunných nástrojů se používaly také píšťaly z kosti nebo dřeva a různé rohy. Archeologové našli například nástroje a předměty vytvářející zvuk na významných vikingských lokalitách ve Skåne.

Nebyla to jen zábava

Hudba tehdy měla mnohem širší úlohu než jen pobavit posluchače.

Byla propojena s vyprávěním příběhů, společenským životem, slavnostmi a pravděpodobně také náboženskými obřady. Zvláštní postavení měli skaldové - básníci a vypravěči, kteří na dvorech vládců a mezi elitou přednášeli složitě strukturované verše.

Jejich tvorba nebyla jen „poezie na papíře“. Byla určena k přednesu a k poslechu. V kultuře, která byla z velké části založená na ústním předávání informací, představoval rytmizovaný verš mimořádně účinný způsob, jak si zapamatovat příběhy, rodovou historii nebo slávu určitého člověka.

Hudba a rytmus tedy pomáhaly uchovávat paměť společnosti.

Písně mohly být také způsobem, jak vyprávět o bozích

Severský svět byl plný příběhů o Ódinovi, Thorovi, Freyje a dalších bozích. Mytologické příběhy se po generace předávaly ústně a později byly zachyceny například v básnické a prozaické tradici, kterou dnes známe ze severských Edd.

Nemůžeme ale automaticky říct, že tyto texty byly zpívány přesně tak, jak si představujeme dnešní píseň. O konkrétní podobě jejich hudebního provedení máme příliš málo důkazů.

A co válečníci?

Tady se dostáváme k nejzajímavější části.

Vikingové byli společností, ve které měly významné místo válečnické hodnoty, čest, sláva a pověst. Hudba mohla být součástí společenského a rituálního života válečníků, ale představa, že Vikingové před každou bitvou společně bubnovali a zpívali mohutné chorály, je pravděpodobně navždy jen domněnkou.

Rohy nebo jiné hlasité nástroje mohly sloužit k signalizaci, ale důkazy o konkrétním způsobu jejich používání na bojišti jsou omezené.

Berserkři: hudba, trans a válečné šílenství?

Právě s berserkry se často spojuje představa bubnování, rytmického skandování a uvedení bojovníka do transu.

Berserkři jsou v severských písemných pramenech skutečně popisováni jako válečníci spojovaní s bojovým běsem nebo stavem připomínajícím trans. Odtud ostatně pochází i dnešní anglické slovo „berserk“, tedy něco jako nekontrolovaně zuřivý.

Ale tady je důležité oddělit historický fakt od populární představy.

Nemáme dostatečné důkazy, že berserkři před bojem používali konkrétní hudební rituál, bubnování nebo určitý druh zpěvu, který by je do tohoto stavu dostával. Různé teorie o tom existují, ale není fér je prezentovat jako prokázanou skutečnost.

Samotná představa hudby, která člověka uvede do změněného stavu vědomí, je však zajímavá. Rytmus, opakování a společný zpěv skutečně mohou silně působit na psychiku člověka. Jestli a jak toho využívali právě berserkři, už ale zůstává otázkou.

Jak tedy mohla vikingská hudba znít?

Nejspíš mnohem méně filmově, než si představujeme.

Mohly se ozývat strunné nástroje, píšťaly, rohy, různé perkuse a především lidský hlas. Někde mohla hudba sloužit k tanci a zábavě, jinde k vyprávění, slavnostem nebo rituálům. Skaldové mohli svými verši připomínat slavné činy vládců a válečníků a předávat příběhy, které by jinak snadno zmizely v čase.

A právě v tom je vikingská hudba možná nejzajímavější.

Neznáme jedinou melodii, u které bychom mohli s jistotou říct: Tohle zpíval Viking před tisíci lety. Máme ale dost důkazů na to, abychom věděli, že hudba byla součástí jejich každodenního i společenského života.