Když se země zastavila

20. 11. 2025

V Československu to vřelo. Bezpečnostními oddíly potlučení studenti z páteční demonstrace si ještě masírovali modřiny, ale v kulturních a undergroundových kruzích to vřelo. Už v neděli bylo založeno Občanské Fórum a nový týden přinesl první masovou demonstraci.

Pokud mi dovolíte osobní vzpomínku - o tom že se něco děje, jsem se dozvěděl právě až v pondělí. Bylo mi patnáct a mým rodičům, schouleným u tichého vysílání Hlasu Ameriky, se zprávy o dramatických událostech z Národní třídy podařilo utajit. V pondělí jsem ale dorazil na svou střední školu a nestačil se divit: Stávková pohotovost!

Ve třídě jsem se zhruba dozvěděl co se děje a pak už padlo rozhodnutí, že celá naše stavárna půjde na Václavák - měli jsme to ze Starého města kousek. Cestou jsme nabrali studenty a studentky nedaleké dopravky a ekonomky a vydali se přes Staroměstské náměstí, kde na nás kadeřnice v modrých zástěrách volaly ať neblbneme, že dostaneme přes hubu. Ale když jsme dorazili na Václavské náměstí, už tam bylo plno.

V průběhu pondělka se na Václavském náměstí shromáždilo téměř 150 tisíc lidí a byl to jen začátek masových demonstrací, které se rychle rozšířily po celém Československu. Vlna odporu proti komunistickému režimu tentokrát dosáhla takové výšky, že probořila pomyslné hráze. Sametová revoluce, jak těch pár dní později bylo pojmenováno, symbolizovala pokojný přechod od totality k demokracii a stala se klíčovým milníkem v dějinách střední Evropy.

Události se rozvíjely rychle. Po potlačení studentského průvodu 17. listopadu se informace o policejním násilí šířily ústně i prostřednictvím samizdatu. Disidenti objížděli celé Československo. Občanské fórum pod vedením Václava Havla začalo koordinovat opoziční aktivity.

Na Václavském náměstí se skandovala hesla "Svobodu!" nebo "Havel na Hrad!", a z balkónu budovy Melantrich promlouvali disidenti i herci. Tohle i všechna následující shromáždění byla pokojná, bez násilí, což přispělo k označení "sametová". Demonstrace se konaly každý den a brzy se rozšířily i do dalších měst, jako Brno, Ostrava či Bratislava. V davu vládla atmosféra opatrné naděje, vzájemného porozumění a pomoci. Když se někomu udělalo špatně, i velmi nahuštěný dav se okamžitě rozestoupil, aby pustil sanitku.

O několik dní později, 25. listopadu, dosáhly demonstrace svého vrcholu na Letenské pláni v Praze, kde se sešlo až 800 tisíc lidí – jedna z největších demonstrací v historii země. Tyto akce ukázaly, že odpor proti režimu není omezen jen na studenty a intelektuály, ale zahrnuje široké vrstvy společnosti, včetně dělníků a umělců. Komunistická vláda pod vedením Ladislava Adamce byla nucena reagovat, ale její pokusy o dialog byly vnímány jako strnulé a nedostatečné.

O týden později, 27. listopadu 1989, proběhla v celé zemi dvouhodinová generální stávka, která se konala od 12:00 do 14:00 hodin. Zapojilo se do ní až 75 % obyvatel, podniků a institucí, což definitivně podlomilo autoritu Komunistické strany Československa (KSČ). Stávka byla vyhlášena Občanským fórem a slovenskou stranou Veřejnost proti násilí (VPN) jako projev solidarity a požadavku na svobodné volby, zrušení vedoucí úlohy KSČ a propuštění politických vězňů. V mnoha městech se konaly souběžné demonstrace; v Praze se lidé shromáždili na Václavském náměstí, kde houkaly sirény a zvonily zvony. Tato akce ukázala masovou podporu změnám a přinutila vládu k ústupkům.

Důsledky těchto událostí byly dalekosáhlé. Do konce listopadu rezignovala centrální výbor KSČ, a 29. listopadu byla z ústavy odstraněna totalitní klauzule o vedoucí úloze komunistické strany. Václav Havel, dramatik a bývalý disident, byl zvolen prezidentem 29. prosince 1989. Sametová revoluce inspirovala podobné pohyby v sousedních zemích a přispěla k pádu železné opony.