Když umíte psát rychleji než mluvíte

12. 4. 2025

Byla to doba, kdy slova ještě nezapadala do wordového dokumentu, ale rovnou na papír. Kdy tužka v ruce měla váhu a psaní nebylo jen funkce klávesnice. A právě v téhle době se zrodil těsnopis – jazyk, který znají jen zasvěcení. 

Pokud jste jako já a znáte někoho, kdo těsnopisem vládne (a nejste to vy sami), asi vám nemusím vysvětlovat tu formu zmatení, kterou cítím, když přede mnou něco těsnopisem píše. Je to jazyk zkratek, značek, kliček a háčků. Něco mezi psaním a šifrou.

Těsnopis, neboli stenografie, nevznikl pro parádu, ale z potřeby. Byly tu projevy, soudní jednání, schůze, rozhovory, přednášky... a slova se valila jako lavina. A klasické psané? To už prostě nestačilo. Bylo potřeba nasadit nové tempo.

A tak se začaly vytvářet systémy psaní, které uměly zjednodušovat, zrychlovat, odhazovat přebytečné.
Už ve starověkém Římě si lidé vytvářeli značky, kterými si zapisovali důležité výroky. Ale opravdový boom přišel v 19. století – v době nástupu žurnalistiky, průmyslu, politiky, justice. Svět zrychlil. A těsnopis s ním.

Být těsnopiscem tehdy znamenalo něco umět. Ovládali ho písaři v parlamentech, reportéři na místech činu, sekretářky ministrů, zapisovatelé u soudu... a moje maminka.

Když někdo mluvil, stenograf už měl polovinu textu na papíře. A často i dřív, než si řečník vůbec uvědomil, co vlastně řekl.

S nástupem techniky přišla pohodlnost. Diktafony, chytré telefony, automatické přepisy. Najednou nebylo nutné se učit znaky, dělat si značky, trénovat prsty. Stenografie začala mizet. Ale nezmizela úplně.
Stále se najdou lidé, kteří ji ovládají. A jedno je jisté - pravděpodobně to po vás dnes už nikdo nepřečte. Takže gratuluju! Klidně můžete pomlouvat kolegyni vedle vás do vašeho soukromého notýsku a nikdo se to nikdy nedozví.