Kulturní dědictví s vůní popcornu

23. 7. 2025

Horký letní večer, deka, popcorn v ruce a film pod hvězdami. Zní to jako pohlednice z 60. let? Možná. Ale taky jako docela normální pátek večer roku 2025 v kterémkoli českém městě.

Začalo to už před více než sto lety – první letní kino v Česku otevřelo v roce 1919 na Štvanici. Mělo kapacitu skoro 1 500 míst a patřilo k největším v Evropě. V éře první republiky se pod širákem promítalo i jinde – třeba na Folimance.

Ale opravdový boom nastal po druhé světové. V 60. a 70. letech bylo letní kino nepostradatelnou kulturní výbavou každého většího města (a často i vesnice). A občas to byla pořádná show: ve Zlíně fungoval obří amfiteátr pro 15 000 lidí, Pražáci chodili na Střelecký ostrov, Karlovy Vary zase nabízely romantiku v lesním hledišti během festivalu.

Promítaly se komedie, westerny, muzikály... všechno, co se v normálních kinech už „dohrálo“. Dřevěné lavičky, repelent v kapse, deka na záda – a šlo se. Po revoluci začalo být kino spíš záležitost multiplexů. VHSky, domácí kina, později streamovací platformy… Letní kina začala mizet. Z více než 150 jich do konce století zbyla sotva stovka. Na chvíli to vypadalo, že promítání pod širákem skončilo jako retro vzpomínka vašich rodičů.

Díky digitálním projektorům a low-cost technice se ale situace otočila. Od roku 2010 letní kina začla opět růst jako houby po dešti. Najednou stačilo plátno, notebook a odhodlání. V roce 2017 už jich bylo 260, v roce 2019 přes 350 a během covidového léta 2020 dokonce víc než 450. Včetně improvizovaných projekcí na náměstích, parkovištích nebo dokonce v podobě stylových autokin.

Každé město si to dělá po svém. Praha má projekce na střechách, na vodě nebo v parcích. Jinde se promítá na louce, ve vnitrobloku, na školním dvoře nebo v Sokolovně.

Některá kina jdou cestou kvality – artové snímky, kvízy, besedy s tvůrci. Jiná sází na klasiku, co nikdy neomrzí. A všechna mají jedno společné. Atmosféru, kterou doma na gauči nenapodobíte.