Mimořádná daň, která předznamenala únor 1948

21. 10. 2025

Konec léta 1947. Republika řeší extrémní sucho, výpadky sklizní a napjaté zásoby potravin. Kabinet Klementa Gottwalda proto přichází s mimořádným opatřením nazvaným milionářská dávka. Zdaněním majetku a vysokých zisků, které má státní kase rychle dodat peníze. Cílí na zhruba pětatřicet tisíc lidí a i když ještě nejde o převrat, politicky je to zásadní moment na cestě k únoru 1948.

Milionářská dávka vzešla z kombinace hospodářské nouze a tvrdé politické kampaně. Spouštěčem bylo ničivé sucho roku 1947, slabá úroda a tlak na rozpočet kvůli kompenzacím zemědělcům. KSČ, která po volbách 1946 držela kormidlo vlády, se rozhodla přitlačit. První hlasování 2. září 1947 neprošlo, následovala proto ofenziva Rudého práva. Zveřejňování jmen, adres i majetků a systematický nátlak na ministry, kteří byli proti. V atmosféře rostoucího napětí vláda mimořádnou dávku schválila a Národní shromáždění ji na konci října 1947 potvrdilo.

Podstatou dávky byl široký záběr. Nešlo o zacílení na úzký sektor, ale o zásah do majetku i zvýšených zisků napříč fyzickými a právnickými osobami. Charakter opatření byl jednorázový. Mělo jít jednoduše o mimořádnou injekci. Politicky ale fungovala dokonale. Upevnila podporu KSČ. Strana si budovala obraz ochránce „obyčejných lidí“ proti „zbohatlíkům“. Normalizovala myšlenku, že stát má v krizi právo sáhnout na váš majetek a zároveň ostrakizovala podnikatele. Rudé právo přitom pranýřovalo konkrétní osoby a nekomunistické ministry líčilo jako nepřátele lidu. 

Pro celkový obrázek, v říjnu 1947 si dělník v průmyslu průměrně vydělal okolo 3 330 Kčs, úředník kolem 5 100 Kčs a zemědělský dělník přibližně 1 422 Kčs. 

Rok 1947 tak zůstává důležitým precedentem. Stát sáhl po mimořádném zdanění jako nástroji v krizi a vytvořil narativ, v němž je politicky výhodné spojit ekonomický problém s morálním odsudkem vybraných skupin. Šlo o krok, který změnil pravidla hry a připravil půdu pro poválečné znárodnění.

Je dobré nezapomínat, že po znárodnění se většina do té doby dobře fungujících a prosperujících podniků postupně rozpadla, centrální řízení komunistickým státem prospělo skutečně jen málokterému (pokud vůbec některému) a stačilo několik krátkých dekád, aby ekonomika země zůstala doslova v troskách, z nichž se dosud plně nevzpamatovala.