Slova, která nemají v češtině překlad: když jazyk nestačí

1. 5. 2025

Čeština je bohatý, krásný jazyk. Umí být jemná i drsná, poetická i přesná. Ale i ten nejpestřejší jazyk občas narazí na své hranice. Existují slova z jiných jazyků, která v češtině jednoduše nemají přímý překlad – a právě ta jsou často nejzajímavější. Vyjadřují pocity, situace nebo myšlenky, které známe, ale pro které u nás chybí jediné výstižné slovo.

Pojďme se na některá z nich podívat. Možná zjistíte, že jste už něco podobného cítili – jen jste o tom neuměli mluvit.

1. Schadenfreude (němčina) [šá-den-froj-de]

Radost z neštěstí druhých. Zní to škodolibě – a přesně to také znamená. Když někoho postihne malá smůla (např. arogantní šéf zakopne o kabel) a vy se v duchu pousmějete… to je schadenfreude. V češtině máme „škodolibost“, ale to je spíše vlastnost než konkrétní emoce v daný okamžik.

2. Tsundoku (japonština) [cun-do-ku]

Kupování knih, které nikdy nepřečteme – jen se hromadí doma v komíncích. Krásné slovo pro každého milovníka literatury, kterému roste knihovna rychleji než volný čas. V češtině bychom to popsali jedině dlouhou větou.

3. Saudade (portugalština) [sau-da-dže]

Hluboký, melancholický stesk po něčem, co bylo – nebo co nikdy ani nebylo. Směs nostalgie, lásky, touhy a smutku. Čeština umí mluvit o stesku, ale saudade je jako tichá balada, kterou nelze přesně přeložit – jen cítit.

4. Komorebi (japonština) [ko-mo-re-bi]

Sluneční paprsky procházející mezi listy stromů. Věc, kterou vidíme často – a přesto pro ni nemáme žádné jedno slovo. Japonci jí dali jméno. A hned se na les díváme jinak.

5. Fremdschämen (němčina) [fremd-šé-men]

Trapný pocit, když se za někoho cítíte zahanbeně – přestože nic neudělal vám. Typické při sledování reality show, kde si někdo neuvědomuje, jak působí. Čeština zná stud, ale fremdschämen je zvláštní kombinací empatie a rozpaků.

Proč tyto výrazy nemáme?

Jazyky odrážejí kulturu. Někde se víc mluví o emocích, jinde o přírodě nebo mezilidských vztazích. Některá slova vzniknou, protože se v dané kultuře často řeší konkrétní jev. Jinde by nikoho nenapadlo mu dát jméno.

To ale neznamená, že daný pocit nebo situaci neznáme. Jen na ni potřebujeme víc slov – nebo více poezie.