Tiché protesty, které otřásly režimem

15. 1. 2026

Leden 1989. Na Václavské náměstí se scházejí tisíce lidí, zapalují svíčky a připomínají si odkaz studenta Jan Palach. Oficiálně jde o pietu. Ve skutečnosti ale začíná jeden z nejdůležitějších momentů moderních československých dějin. Palachův týden.

Od 15. do 21. ledna se centrum Prahy každý den mění v místo tichého, ale vytrvalého odporu. Lidé přicházejí znovu a znovu, navzdory hrozbám, zatýkání i násilí. Komunistický režim reaguje tvrdě. Do ulic vyrážejí těžkooděnci, objevují se obrněné transportéry, vodní děla (v lednu opravdu nepříjemná), obušky i slzný plyn. Protesty jsou brutálně rozháněny, bez ohledu na to, že jde o neozbrojené civilisty.

Během prvních dnů je zadrženo více než 1 400 lidí. Mezi nimi i výrazná tvář opozice: Václav Havel. Režim ho chce umlčet, a tak přichází tvrdý verdikt. Osm měsíců vězení. Jenže místo zastrašení se děje pravý opak.

Zásahy bezpečnostních složek vyvolávají obrovský ohlas doma i v zahraničí. Palachův týden se stává symbolem toho, že strach začíná ztrácet svoji moc. Veřejný tlak je tak silný, že Havel je už na jaře 1989 propuštěn. A o pár měsíců později, v prosinci téhož roku, usedá do prezidentského úřadu.

Historici se shodují, že Palachův týden byl jedním z prvních jasných signálů blížícího se konce komunistické vlády v Československu. Nešlo ještě o revoluci, ale o hlasité varování, že společnost už se nechce nechat umlčet. To, co začalo svíčkami a tichým vzdorem v lednové Praze, o necelý rok později vyústilo v pád režimu. Ale o tom zase někdy jindy.