Co všechno symbolizoval návrat vlaků na tuto historickou trať?

12. 12. 2025

12. prosinec 2004. Datum, které na první pohled nevypadá nijak přelomově, ale na železnici znamenalo návrat něčeho, co bylo po desítky let skoro až nepředstavitelné. Přímých vlaků z Českých Budějovic do Vídně. Po téměř 60 letech ticha, přerušeného válkou a pak železnou oponou, se tak otevřela trať, která dřív patřila k ikonickým spojením mezi dvěma městy jedné monarchie.

V dobách Rakouska-Uherska nebo první republiky bylo normální sednout na vlak v Budějovicích a vystoupit ve Vídni. Železnice spojovala regiony, rodiny, obchod i kulturu. Tahle přirozenost skončila válkou a definitivně ji pohřbila železná opona.

Trať do Rakouska sice existovala, ale roky se po ní jezdilo maximálně na hranici. Kdo chtěl dál, musel v Českých Velenicích přesedat a doufat, že navazující spoj v Gmündu jede tak, jak má. Po revoluci se sice hranice otevřely, ale přímé vlaky nikdo neobnovil. Až EU vstup Česka v roce 2004 a nová vlna nadšení pro přeshraniční spolupráci přinesly změnu.

Nové přímé spoje dostaly jméno, které znělo poeticky i historicky, Silva Nortica, tedy „Severní les“. Odkazovalo na hluboké lesy Novohradských hor a Waldviertelu, kterými vlaky jezdily. Soupravy působily na tehdejší dobu moderně. Čtyři vozy, bezbariérový nástup, prostor pro kola. Věci, které dnes bereme jako samozřejmost, byly tehdy vítanou novinkou. Jízda trvala asi tři a půl hodiny. Ranní vlak vyjel z Budějovic, a kolem oběda už jste mohli sedět ve vídeňské kavárně.

Dnes bereme cestování přes hranice jako samozřejmost. Ale když si člověk uvědomí, že ještě před pár desetiletími tudy neprojel ani osobák, zní dnešní pohodlí skoro jako malý zázrak.