Dílo, které ochránilo Prahu ještě dřív, než bylo dokončeno

7. 11. 2025

Byla sychravá neděle 7. listopadu 1954, když technici poprvé pustili vodu do turbín a Vltava roztočila kola nové hydroelektrárny Slapy. Režim to prezentoval jako triumf budovatelského úsilí. Ať už s propagandou, nebo bez ní, šlo o dílo, které trvale změnilo řeku, krajinu i způsob, jakým trávíme volný čas.

Myšlenka přehrad na Vltavě se rodila už za první republiky, ale k realizaci došlo až po roce 1948. V létě 1949 se rozběhly přípravné práce, v duchu prvního pětiletého plánu a důrazu na elektrifikaci. Stavba samotné hráze běžela od 1951 u Třebenic. Inženýři zvolili nejužší místo hlubokého údolí na konci Svatojánských proudů. Skály tu tvořily ideální přírodní opěru.

V číslech to znamenalo zhruba 350 tisíc m³ betonu, přesměrování toku provizorním tunelem a tvrdou práci. Pomyslnou předehrou pak byla menší Štěchovická přehrada.

První stroj se rozběhl už koncem roku 1953, v dubnu 1954 začalo plánované napouštění. Jenže přišla letní povodeň, která téměř prázdnou nádrž během pár dní zaplnila a Slapy tak stihly ochránit Prahu dřív, než byly formálně hotové. Slavnostní otevření proběhlo 7. listopadu 1954, plný výkon ale získalo dílo až po dokončení třetí turbíny v roce 1956.

Velké přehrady mívají i temnou stranu. Slapy znamenaly zánik vesnic v údolí Vltavy. Lidé opouštěli domovy, které patřily jejich rodům po generace. Starý Živohošť s kostelem sv. Fabiána a Šebestiána zmizel pod hladinou, stejně jako Zvírotice a další osady. Zůstaly vzpomínky, archivní fotky a pár přemístěných památek.

Definitivně se uzavřela i kapitola Svatojánských proudů, peřejnatého, romantického úseku, který inspiroval turisty, trampy i Bedřicha Smetanu. Divočina zmizela, nahradila ji klidná hladina.

Po více než 70 letech jsou Slapy nedílnou součástí středních Čech. Stále dodávají energii, vyhlazují extrémy průtoků, pomáhají se zásobami vody a slouží jako obrovské rekreační zázemí.