Hrálo se v Japonsku před bitvou?
Když se řekne samuraj, většině lidí se vybaví meč, brnění a ticho před soubojem. Jenže život japonských válečníků byl s hudbou spojený mnohem víc, než by se mohlo zdát. Hudba doprovázela samuraje do války, při slavnostech, náboženských obřadech i při odpočinku. A některé nástroje měly dokonce velmi praktickou úlohu - jejich zvuk měl být slyšet přes celé bojiště.
Bubny, které bylo slyšet přes celé bojiště
Jedním z nejdůležitějších nástrojů byl taiko, tedy japonský buben. Bubnování nebylo jen hudební kulisou. V době, kdy vojáci neměli vysílačky ani jiné možnosti rychlé komunikace, mohl rytmus bubnu pomáhat předávat povely a koordinovat pohyb jednotek.
Bubny mohly udávat tempo pochodu, povzbuzovat vojáky nebo signalizovat určité změny během bitvy. Jejich hluboký zvuk měl navíc obrovskou psychologickou sílu. Když se k němu přidaly další nástroje a křik bojovníků, musel být zvuk na bojišti doslova ohlušující.
A hrálo se opravdu před bitvou?
Ano, ale představa, že samurajové před každou bitvou usedli a začali hrát válečnou melodii, by byla příliš romantická.
Hudba měla především praktickou, ceremoniální a psychologickou funkci. Válečné bubny a další signální nástroje mohly doprovázet shromažďování vojska, přesuny a samotný boj. Hudební a zvukové signály zároveň pomáhaly vytvořit atmosféru síly a odhodlání.
Kromě bubnů se používaly také trubky a rohy, například horagai vyrobené z velkých mořských lastur. Jejich výrazný zvuk mohl sloužit jako signál, ale měl také náboženský rozměr.
Hudba nebyla jen pro válku
Samurajové ale nebyli pouze válečníci. Především v pozdějších obdobích japonských dějin patřili k vyšší společenské vrstvě a očekávalo se od nich, že budou kultivovanými lidmi.
Hudba proto patřila i k jejich společenskému a kulturnímu životu. Samurajové se mohli setkávat s tradiční dvorskou hudbou, poezií, tancem nebo hudbou spojenou s buddhistickými a šintoistickými obřady.
To je ostatně jeden z důvodů, proč je obraz samuraje jako člověka, který celý život pouze trénuje s mečem, poněkud zavádějící. Ideál samuraje zahrnoval nejen bojovou zdatnost, ale také disciplínu, vzdělání a kulturní vytříbenost.
Šakuhači: nástroj, který spojoval hudbu a duchovno
Velmi zajímavým nástrojem je šakuhači, japonská bambusová flétna. Její historie je úzce spojená s buddhistickými mnichy a duchovní praxí.
Zvláštní postavení měli především mniši komusó, kteří šakuhači používali při meditaci. Hudba zde nebyla určena k pobavení publika. Samotné hraní mohlo být součástí duchovní disciplíny.
A právě tady se krásně ukazuje rozdíl mezi evropským a japonským chápáním některých hudebních nástrojů. Zvuk nemusel být pouze zábavou nebo uměním. Mohl být také prostředkem soustředění, meditace a hledání vnitřního klidu.
Hudba na slavnostech
Po válce a při slavnostních příležitostech se samozřejmě používaly úplně jiné hudební projevy než na bojišti.
Hudba doprovázela náboženské obřady, dvorské ceremonie, svátky a společenská setkání. Významnou roli měla také tradiční dvorská hudba gagaku, jejíž kořeny sahají hluboko do japonské historie.
Pro samurajskou elitu nebyla hudba jen záležitostí lidové zábavy. Byla součástí kultury, kterou bylo potřeba znát a rozumět jí.
Hudba jako další forma disciplíny
Samurajská kultura je fascinující právě tím, že v ní vedle sebe existují zdánlivé protiklady.
Na jedné straně meč, válka, bubny a bojový křik. Na straně druhé poezie, čajový obřad, kaligrafie, meditace a jemný zvuk bambusové flétny.
Hudba tak mohla mít mnoho podob. Jednou měla vojáky svolat a dodat jim energii, jindy měla doprovodit slavnost a jindy člověka zcela ztišit.