Hudební směr přesně podle vašeho vkusu

16. 1. 2025

S výrazem Mixtape se můžete setkat i v dnešní komerční hudbě. Někteří umělci vydávají svoje vlastní „Mixtape“ projekty, které se vyznačují výrazně volnějšími pravidly než klasická alba. Umožňují jim kreativní svobodu, například při tvoření různých předělávek, neboli remixů a podobně. Ten pravý, původní Mixtape je ale něco úplně jiného. Je to výraz kreativity posluchačů, nikoliv umělců.

Pokud jste prožili dětství v osmdesátých a devadesátých letech, magnetofonová kazeta pro vás není nic neznámého. O její historii jsme ostatně psali docela nedávno. Jednou z jejích výhod bylo snadné kopírování hudby a patřilo k němu i nahrávání přímo z rádia, nebo jiných médií. Za pomocí tzv. dvojčete, neboli kazeťáku se dvěma šachtami, případně několika propojovacích drátů a gramofonu, si kdokoliv mohl nahrát na kazetu co chtěl.

Někteří se spokojili s pouhých překopírováním celého alba. To mělo význam především v našich končinách a v dalších zemích za železnou oponou, kam se jinak ucelená alba zahraničních umělců dostávala jen velmi obtížně až podpultově. Význam kazet v undergroundovém importu „západní“ hudby do zemí socialistického bloku zmiňuje nejedna encyklopedie.

Směs podle vaší vlastní chuti

Pak tu ale byli lidé, kteří se s obyčejným překopírováním alba nespokojili, začali za sebe nahrávat písničky různých interpretů a vytvářet tak nejrůznější kompilace. Možná vás překvapí, že jako první s tím přišli začátkem sedmdesátých let profesionální DJové, kteří stáli u zrodu hip-hopu. Jména jako Grandmaster Flash, Furious Five nebo DJ Holywood dnes už zná jen málokdo, v tehdejším Československu o nich ale nevěděl vůbec nikdo. Při svých vystoupeních nahrávali svoje „sety“ na kazety, které pak distibuovali mezi veřejnost a zasloužili se tak o rozšíření nového druhu hudby.

Ale snažili se i amatéři. Nahrát své partnerce či partnerovi kazetu s jejich (a samozřejmě i vašimi) oblíbenými písničkami se v osmdsátých letech stalo romantickým gestem, kterému málokdo odolal. A nemusel to být vždycky dárek, spousta lidí si nahrávala svoje kompilace i pro sebe. Sám si pamatuju, jak jsem začátkem devadesátek seděl u rádia s prsty na nahrávacím tlačítku a lovil začátky písniček, které se mi líbily. Někdy se bylo potřeba vrátit a přemazat nepovedený pokus, ale výsledek měl svoje kouzlo.

V průběhu 90. let už postupně nastupovala doba kompaktních disků. I tam se brzy objevila možnost cédéčka vypalovat - a i když už se nedalo nahrávat z rádia, mohli jste si svoje mix-CD na počítači složit výrazně jednodušeji. Vždycky to ale vyžadovalo nějakou tu snahu a soustředění.

Dnes si svůj vlastní mix uděláte na Spotify, nebo jiné podobné službě pro sdílení hudby doslova za pár vteřin. Výhoda je, že je to všechno legální a hudbu nikomu „nekradete“, jak tomu ve skutečnosti bývalo dřív - ale trochu toho kouzla se tak nějak vypařilo, co říkáte?