Jak si lidé vybojovali jeden den klidu pro sebe

16. 1. 2026

Rok 1895 na první pohled nevypadá jako revoluční mezník v našich dějinách, ale právě tehdy se v Čechách uchytila myšlenka, že neděle má patřit klidu, ne práci. A nebyl to žádný moderní výmysl. Spíš návrat k něčemu, co tu kdysi dávno už fungovalo, jen se na to po cestě dějinami tak trochu zapomnělo.

Už v 11. století se v českých zemích řešilo, že lidé nemají pracovat pořád. Král Břetislav I. vydal v roce 1039 dekret, který zavedl šestidenní pracovní týden a v neděli přísně zakázal práci i trhy. Neděle měla být dnem odpočinku, duchovna a zastavení. Jenže historie není rovná čára. Po třicetileté válce byla situace úplně jiná. Vrchnost po rolnících tvrdě vymáhala práci klidně i v neděli a na nějaký „den volna“ se příliš nehrálo.

Změna přišla až o několik století později. V roce 1895 schválil vídeňský parlament zákon o nedělním a svátečním klidu v živnostech. Zákon jasně stanovil, že každý pracující má nárok na 24 hodin odpočinku v neděli. Nedělní klid musel začít nejpozději v šest hodin ráno a trvat celý den. 

Najednou se otevřel prostor pro něco, co dnes bereme jako samozřejmost. Rodina, bohoslužby, procházky, pomalé tempo. Neděle se stala dnem, který nepatřil fabrikám, ale lidem. Pro dělníky to byl jasný signál, že jejich dlouholeté boje měly smysl. Stát poprvé takto zřetelně řekl, že odpočinek není luxus, ale právo.

Zákon z roku 1895 navíc nebyl ojedinělý výkřik do tmy. Ve 20. století na něj navázaly další zásadní změny. Osmihodinová pracovní doba po roce 1918 nebo pětidenní pracovní týden zavedený v roce 1968. I když války a mimořádné situace do toho občas hodily vidle v podobě pracovních nedělí a pracovní soboty někteří současníci sem tam zažívali až do sametové revoluce.

Dnes už nad tím většinou nepřemýšlíme. Neděle prostě „je“. Ale před 120 lety šlo o zásadní společenský posun, který lidem dal čas na klid, zpomalení a obyčejné bytí bez povinností.