Když čas běžel pomaleji a písničky jsme lovili z éteru

8. 4. 2025

Dnes je všechno hned. Filmy na pár kliknutí, písničky ve vteřině, informace na dosah ruky. Ale já jsem prožila kus svého dětství v době, kdy jsme si na věci museli počkat. Byla to devadesátá léta – doba, kdy jsme ještě neměli internet doma, videa se nepouštěla z telefonu a všechno mělo své tempo. A právě to čekání mělo svou váhu. Nebylo otravné. Bylo součástí radosti.

Večerníček měl pevný čas. Kdo nestihl, měl smůlu. Nešlo ho zastavit, přetočit ani pustit znovu. A tak jsme každý den přesně věděli, kdy se usadit, kdy ztichnout a kdy se začít těšit.

Možná právě proto byl večerníček tak výjimečný. Měl své místo v čase. A i když trval jen pár minut, byl to rituál, na který se nezapomíná.

Nahrávání z rádia: kouzlo jediné šance

Když jsme chtěli oblíbenou písničku, čekali jsme u rádia s připravenou kazetou. A jakmile zazněl první tón, rychle jsme mačkali „record“. Napětí, soustředění, naděje, že moderátor nezačne mluvit zrovna ve chvíli, kdy začíná refrén. A když se to povedlo? Čirá radost. Píseň, kterou jsme si nahráli, měla jinou hodnotu. Byla vyčekaná, vylovená z éteru, vlastnoručně chycená.

Čekání nebylo zdržení. Bylo to těšení

Když jsme čekali na nový díl oblíbeného pořadu, na návštěvu, na narozeniny nebo na balíček z katalogu, žili jsme v tom očekávání naplno. Každý den trochu přidával. Každý krok směrem k cíli měl svou váhu a právě to čekání bylo součástí zážitku. Byla v něm fantazie, představivost, napětí. A když pak přišel ten moment, vážili jsme si ho mnohem víc.

Co jsme ztratili, když jsme všechno zrychlili?

Dnešní děti nemusí čekat. A je to pohodlné. Ale možná tím zároveň přicházejí o něco, co se těžko popisuje, ale snadno cítí. O to tiché napětí před začátkem. O drobné radosti z odpočítávání. O schopnost si něco opravdu přát – a dočkat se.

Možná bychom si i dnes mohli občas něco nedat hned. Nechat to uzrát a odložit si radost na později. Ne proto, že musíme, ale proto, že chceme znovu objevit kouzlo čekání, které má smysl.