Venku až do tmy

14. 4. 2025

Když se dnes mluví o dětství, často od dospělých zazní věta: „My jsme byli pořád venku.“ A je to pravda. Vyrůstala jsem v devadesátých letech, a venku jsme trávili celá odpoledne. Bez telefonu, bez dozoru a hlavně – bez nudy.

Nebylo potřeba žádné hřiště s prolézačkami na míru. Stačil dvůr, kus trávníku, paneláková zeď nebo betonová cesta mezi garážemi. A v hlavě nekonečná zásoba nápadů, co všechno se dá hrát, stavět, zkoumat nebo vymýšlet.

Schovka, guma, švihadlo… a vlastní pravidla

Hráli jsme schovku, honěnou, „Na babu“, skákali přes gumu, házeli kuličky, kreslili křídami po zemi. Každý kout venku měl své jméno, každý strom svůj příběh. A každá parta svá pravidla, která se někdy měnila podle nálady – ale vždycky jsme se nějak domluvili.

Ať už jsme si hráli na obchod, školu, nebo tajný klub, všechno bylo opravdové. V naší fantazii jsme cestovali, obchodovali, řešili záhady. A když někdo upadl a rozbil si koleno, šlo se domů jen na chvilku – opláchnout, zalepit a zpátky ven.

Čas se měřil podle světla a hlasu z okna

Nikdo nám neposílal zprávy, že už je čas jít domů. Věděli jsme to podle tmy, podle zvuku sirény z továrny nebo podle toho, kdy se z některého okna ozvalo známé volání: „Pojď domů, večeře!“ A když zaznělo, přišlo chvíli smutné, ale zároveň milé loučení – zítra přece budeme zase venku.

Bez organizace, bez plánů. Ale naplno

Dnešní děti mají často nabitý program, aktivity, kroužky. My jsme měli volno. A právě v tom volnu jsme se učili nejvíc – domlouvat se, hádat a usmiřovat, tvořit, nudit se, hledat zábavu. Naučili jsme se být spolu. A možná právě to bylo to nejdůležitější.

Co se stane, když se nic neplánuje

Dnes je venku často prázdno. Děti jsou doma, ve školách, na tabletech. A přitom stačí tak málo – nechat je chvíli být. Dovolit jim trochu nudy, trochu bláta, trochu svobody. Možná zjistí, že i mezi paneláky se dá zažít dobrodružství.