Magazín pro pány může být i kultivovaný.
Amerika to zjistila 10. prosince 1952, když vyšlo první číslo časopisu Playboy - ještě převářně černobílé. A byl to raketový start, na obálce nebyl nikdo menší, než legendární Marylin Monroe.
Uvnitř čísla našli čtenáři její slavný kalendářový akt z roku 1949 - ten ovšem v plné barvě! Ale to byl jen jeden z mnoha nejrůznějších článků. Náklad 70 000 kusů se vyprodal za pár týdnů a Hugh Hefner, tehdy 27letý bývalý copywriter, zjistil, že trefil do černého.
Hefner nikdy nechtěl dělat „jenom nahotu“. Už v prvním čísle se tedy dala najít povídkla Sherlocka Holmese, esej o jazzu, recenze na nové hi-fi přístroje, rozhovor s hudebníkem Milesem Davisem a dokonce i článek o moderním bydlení.
Playboy se profiloval jako „zábava pro muže, kteří si už nemusí půjčovat auto od táty“. Nabízel „lifestyle“ v tom pravém smyslu slova: životní styl, dobré pití, kvalitní obleky, dobré knihy a samozřejmě, sem tam i krásné dívky. Právě díky tomu si získal respekt i u těch, kteří doma raději schovávali číslo do šuplíku.
Během 50. a 60. let v něm publikovali Ray Bradbury, Ian Fleming, Vladimir Nabokov nebo John Updike. Rozhovory s Martinem Lutherem Kingem, Frankem Sinatrou, Johnem Lennonem nebo Jimmy Carterem (ten v roce 1976 přiznal „cizoložství v srdci“) se staly legendárními. Playboy byl prostě víc než jen „ten s králíčkem“ – byl to pánský klub na papíře, kde se dalo pobavit i poučit.
Marilyn Monroe, která se osobně s Hefnerem nikdy nesetkala, se stala symbolem prvního čísla a později i první „Playmate of the Month“. Sama o tom řekla: „Nebyla jsem nahá, byla jsem jen tak, jak mě Pánbůh stvořil.“ A právě takový byl i Playboy – odvážný, ale ne vulgární.
Dnes, když se na stará čísla podíváme, vidíme spíš kus americké kultury 20. století než skandál. Playboy se stal novým způsobem, jak muž přemýšlí o zábavě, stylu a životě. A to platí i po 73 letech.