Okamžik, na který se čekalo desetiletí

11. 1. 2026

Když se 11. ledna 1996 v newyorské Metropolitní opeře poprvé rozezněly tóny Janáčkovy opery Věc Makropulos, šlo o událost, na kterou se čekalo neuvěřitelně dlouho. Poslední operní opus Leoše Janáčka,  který měl světovou premiéru už v roce 1926 v Brně, se do jednoho z nejprestižnějších operních domů světa dostal téměř sedmdesát let poté. 

Opera vznikla podle stejnojmenné divadelní hry Karla Čapka. Newyorskou inscenaci připravil uznávaný režisér Elijah Moshinsky, kterého Janáčkovo dílo dlouhodobě fascinovalo. Přípravy premiéry ale provázely mimořádně nešťastné okolnosti. Během zkoušek zemřel jeden z účinkujících na infarkt přímo na jevišti a krátce poté zasáhla město silná ledová bouře na přelomu roku 1995 a 1996. Premiéra byla dvakrát odložena a celé uvedení se neslo ve znamení nervozity i očekávání.

Když se opera konečně dostala před publikum, reakce nebyly jen nadšené. Kritici upozorňovali, že Věc Makropulos není „velká show“, ale spíše intelektuální drama, které klade otázky místo toho, aby nabízelo snadné emoce. Přesto, nebo právě proto, šlo o zásadní okamžik. Janáček se definitivně zapsal do repertoáru Metropolitní opery jako autor, který patří mezi světovou elitu, i když k ní přišel později než jeho vrstevníci.

Zatímco v Česku Janáčkova hudba žila už dávno, hrála se v Národním divadle, zaznívala v rozhlase i televizi a byla pevnou součástí kulturní paměti, na Západ se prosazovala pomalu. Válka, politická izolace i emigrace umělců její cestu výrazně zpomalily. O to silnější symboliku mělo uvedení právě v 90. letech, kdy se česká kultura znovu naplno otevřela světu.