Opera, šum a jedna velká vize

13. 1. 2026

13. ledna 1910 se z Metropolitní opery poprvé v dějinách nesla opera živě éterem. Nešlo o žádný záznam, ale o skutečný přímý přenos, který měl ambici dokázat, že bezdrátový přenos zvuku má budoucnost. A u toho byl hlas, který byl v té době fenoménem srovnatelným s dnešními globálními popovými hvězdami.

Hlavní postavou večera byl Enrico Caruso, tehdy největší tenor světa. V Metropolitní opeře právě zpíval Cania v Leoncavallových Komediantech v rámci dvojprogramu se Sedlákem kavalírem Pietra Mascagniho. A za celým experimentem stál vynálezce a průkopník radiotechniky Lee de Forest, který chtěl světu ukázat, že rádiové vlny zvládnou víc než Morseovu abecedu. Rozmístil proto kolem jeviště mikrofony a v zákulisí nainstaloval vysílač, který měl přenést hudbu bezdrátově k posluchačům po celém městě.

Opera se tak vydala do éteru vůbec poprvé v historii. Přibližně několik stovek nadšenců vybavených primitivními přijímači, často vlastní výroby, se snažilo v newyorských bytech zachytit něco, co do té doby znělo jen v koncertních sálech. Pro publikum zvyklé maximálně na fonograf musela hudba linoucí se z neviditelného zdroje působit jako čirá magie. Zároveň se ale velmi rychle ukázalo, že technika snům nestačí. Signál byl slabý, rušený a kvalita zvuku mizerná. Místo plnohodnotného operního zážitku se z reproduktorů ozývaly zkreslené útržky árií a šum.

Původně plánovaný experiment na celý týden skončil už po prvním večeru. De Forest později otevřeně přiznal, že ambice výrazně předběhly technické možnosti doby. Mikrofony nebyly dostatečně citlivé, vysílače slabé a rušení všudypřítomné. Přesto šlo o přelom. Šlo totiž o vůbec první veřejný rozhlasový přenos v dějinách a jasný signál, že budoucnost médií se bude odehrávat ve vzduchu.