Proč jméno Jan Palach stále rezonuje

16. 1. 2026

Leden 1969 byl mrazivý nejen počasím, ale hlavně náladou ve společnosti. Pár měsíců po srpnové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se země pomalu propadala do rezignace a ticha. A právě v téhle atmosféře se objevil čin, který měl společnost nakopnout. Dvacetiletý student Jan Palach se rozhodl, že mlčení je horší než bolest.

16. ledna 1969 přišel na Václavské náměstí k fontáně před Národním muzeem, oblečený v dlouhém kabátu. Kabát byl nasáklý benzínem. Palach se zapálil na protest proti ztrátě svobod, nastupující normalizaci a tomu, co sám označoval za kolektivní rezignaci veřejnosti. Jeho cíl nebyl sebevražedný v běžném slova smyslu. Chtěl společnost šokovat, probudit a přimět k odporu, ideálně ke všeobecné stávce a aktivnímu vzdoru proti sovětské nadvládě.

Kolemjdoucí, mezi nimi i tramvajový výhybkář, se Palacha snažili uhasit vlastními kabáty. Oheň se ale zastavit nepodařilo. S těžkými popáleninami byl převezen na Kliniku popálenin v Praze, kde lékaři konstatovali popáleniny třetího stupně na zhruba 85 procentech těla. Jeho stav byl od začátku kritický.

O tři dny později, v neděli 19. ledna 1969 v 15:30, Jan Palach svým zraněním podlehl. Jeho smrt okamžitě rezonovala doma i v zahraničí. V Československu se Palach stal tváří odporu, inspiroval studentské demonstrace a stávky.

Komunistický režim se později snažil Palachovu památku potlačit, relativizovat nebo vymazat. Přesto se jeho pohřeb na Olšanských hřbitovech proměnil ve velkou demonstraci. Lidé přišli dát najevo, že pochopili poselství, i když cena byla nepředstavitelná.

Palachův život skončil v lednu 1969, jeho odkaz ale přežil celé dekády normalizace i pád režimu, ke kterému nakonec přispěl. Lidé si jeho památku připomínali navzdory policejní represi a pětidenní protesty na Palachův týden v lednu 1989 byly předzvěstí blížícího se pádu totalitního komunistického režimu.