Výbuch, který uzavřel jednu éru

19. 10. 2025

Psal se říjen 1962 a Praha zažila podívanou, jakou už nikdy nikdo nezapomněl. Na Letné se ten den tísnily stovky, možná tisíce lidí. Stáli na nábřeží, na mostech, po střechách domů. Všichni chtěli vidět jedinou věc - jak do povětří vyletí Stalin.

Monumentální Stalinův pomník, odhalený na 1. máje 1955, měl být symbolem „věčného přátelství se Sovětským svazem“. Na 15 metrovém podstavci stála socha Stalina vysoká dalších 15,5 metru, obklopená osmi postavami symbolizujícími československý a sovětský lid.

Byl to největší žulový pomník v Evropě. Vážil 17 000 tun a jeho výstavba stála tehdy astronomických 140 milionů korun. Jenže Stalin byl už dva roky po smrti, éra slepé úcty k němu se hroutila a v roce 1956 jeho nástupce Nikita Chruščov veřejně odsoudil kult Stalinovy osobnosti.

Pomník, přezdívaný „fronta na maso“, se stal spíš trapným symbolem doby, kterou se stát snažil rychle zapomenout. A v roce 1961 padlo rozhodnutí: Stalin musí pryč. Rozebrat pomník bylo technicky i finančně šíleně náročné, takže padl jednoznačný verdikt. Odstřelit.

Na podzim 1962 se tak Praha proměnila v obrovské hlediště. Výbuch měl být přísně utajený, ale samozřejmě se to rozkřiklo. Lidé přicházeli z Letné, z Hradčan i z Holešovic. Na kopcích se stáli s dalekohledy, děti lezly na ploty, tramvaje praskaly ve švech.

Postupně došlo k třem po sobě jdoucím odstřelům. Nejprve šla dolů Stalinova hlava, potom tělo, nakonec zbytek sousoší. Výbuchy otřásly městem a v některých částech Prahy se dokonce třásla okna. Po Stalinovi zůstal jen obrovský podstavec, který dodnes stojí na Letné. Dlouhá léta se nevědělo, co s ním. Vystřídala ho kyvadlová plastika, pak obří metronom.

Podzemí pomníku, plné chodeb a technických prostor, se mezitím proměnilo v městské legendy. Místo je dnes jedním ze symbolů Prahy. Schází se tu mládež, konají se tu výstavy i koncerty a často se tu prostě a dobře jenom vzpomíná.