Tajemný rok Pepy Černého: Svoboda, dobrodružství a fotbalová euforie

6. 11. 2024

Vítejte u dalšího dílu naší série Tajemný rok, kde se dnes zaměříme na našeho moderátora, kterého každý znáte – Pepu Černého. Tentokrát si připomeneme rok, kdy zažil životní změnu, která jej přenesla z velkoměstského paneláku až na venkov plný svobody. Dokážete uhodnout, o jaký rok se jedná?

I tentokrát vám přinášíme několik nápověd, které vás navedou.

Kdo je Pepa Černý?

Pohodové písničky a mnoho zajímavostí – to vše a mnohem víc má pro vás vždy v úterý a ve středu od 16 do 19 hodin Pepa Černý. Jeho hlas vám přináší dobrou náladu a pohodu, a to i do těch nejvzdálenějších koutů naší krásné země. Pepa je součástí našeho týmu už hezkou řádku let. Začínal jako reportér už v roce 2011.

Co se v tomto tajemném roce dělo?

Tento rok byl pro Pepu zlomový – opustil panelák ve 12. patře a s rodinou se přestěhoval na venkov. Jak na to vzpomíná sám Pepa?

„Narodil jsem se v Praze a mám dojem, že takových je nás v Matičce už málo. Pár let po revoluci začal mohutný exodus Pražáků na venkov, a právě v roce, o kterém je teď řeč, došlo i na naši rodinu. Sbohem, byte ve 12. patře paneláku na Lhotce a ahój, starý, plesnivý dome se zahradou na venkově. Mělo to své stinné stránky – změna školy, jiní lidé a žádní kamarádi. Ale pozitiv bylo daleko víc – zahrada, kolo, pes, kočky, hřiště, bruslení na zamrzlém Labi, lesy, pole, louky, pískovny, rybníky a noví kamarádi. Často slýchám o nejrůznějších útrapách z dětství. Já nic takového nezažil. Byla to nádherná doba, kdy jsem projezdil desítky kilometrů denně na kole, zažíval dobrodružství za dobrodružstvím a hlavně – měl jsem absolutní svobodu. Člověk – tehdy malý člověk – tedy malý český člověk – se musel jen dostavit do školy a přinést z ní obstojné známky. Zbytek byl na něm. Kam jdu? Kdy přijdu? Tyhle otázky já z dětství neznám. Jo a viděli jste Okresní přebor? Tak přesně ten já jsem hrál a všechno to bylo úplně stejné jako v případě pánů Luňáka a Kužela. Svět se prostě točil kolem balónu. A začalo to právě v tomhle roce – konal se totiž velký turnaj. Bylo to v Anglii a zlom v našich klučičích a jistě i holčičích hlavách nastal ve čtvrtfinále. Karel Poborský se dostal přes partu Portugalců až skoro na hranici velkého vápna a pak udělal něco, co se nám vyrylo do mozků a dostane to z nich asi až Alzheimer. Byl to gól snů, zázrak, lob století a taky začátek mnoha tu malých, tu velkých fotbalových kariér. Všichni chtěli být jako Karel. Tedy až na mě. Já chtěl zkusit, jestli se takovému gólu dá zabránit. A tak jsem si, stejně jako nešťastný Vítor Baía, stoupnul do brány. Jo a šel jsem do druhé třídy a v té třídě nás bylo…5. Čas od času je dobré si změnit svět. A v tomhle roce se mi to stalo.“

 

Co dalšího nám přinesl tento tajemný rok?

Tento rok byl bohatý i na události celonárodního významu. Na třídenní návštěvu k nám do České republiky přijela britská královna Alžběta II. Po vítězství nad týmem Kanady ve finále, získalo české hokejové mužstvo ve Vídni titul mistrů světa. 1. září automobilka Škoda představila první novodobou generaci ikonického vozu Octavia.

Z rádia jste v dnešním tajemné roce mohli slyšet například Lucii Bílou a její ikonickou píseň Jsi můj pán. Nezahálel ani Janek Ledecký s Vánočním hitem Ryba rybě. A Lucie Vodráčková zazářila s písní Džíny.

A teď už je čas podívat se na filmové plátno.

V kinech v našem tajemném roce běžel film Kolja a úspěchy sklízel i film Zapomenuté světlo.

Kolja (režie: Jan Svěrák, scénář: Zdeněk Svěrák, zdroj: Česká televize)

Zapomenuté světlo (režie: Vladimír Michálek, scénář: Milena Jelinek, zdroj: čsfd.cz)

A jaký rok tedy hádáme?

Pokud jste tipovali, že jde o rok 1996, máte pravdu.

Děkujeme, že jste se s námi ponořili do dalšího tajemného roku, a těšíme se na vás příště.