Belgický politický maraton, který trval déle než některé války

5. 12. 2025

Sestavování vlády trvá většinou týdny, někdy pár měsíců. Vždyť to znáte. Ale Belgie to v letech 2010-2011 dostala na úplně nový level. 540 dní bez nové vlády. Rok a půl politického vakua, které by jinde vyvolalo chaos, se v belgické realitě proměnilo ve zvláštní mix frustrace, humoru a nakonec i světového rekordu.

Vše začalo v červnu 2010 volbami, které skončily patem. Belgie je rozdělena mezi vlámsky mluvící sever a frankofonní jih. Dvě komunity s vlastním politickým spektrem a často protichůdnými prioritami. Vlámové tlačili na větší autonomii a úpravu financování regionů, zatímco Valoni se obávali oslabení svého postavení. Do toho běžné spory levice s pravicí a osobní rivalita lídrů. Nikdo nebyl schopen dát dohromady koalici, která by prošla. Státní aparát proto vedla vláda v demisi, která fungovala jen jako technický správce země.

Na papíře to zní jako recept na katastrofu, ale Belgie překvapila. Instituce běžely dál, ekonomika neskolabovala a země dokonce zvládla druhou polovinu roku 2010 předsedat Evropské unii, stále jen s provizorní vládou. V pozadí mezitím probíhala hektická vyjednávání, do nichž se zapojovali královští prostředníci, odborníci i samotný král Albert II., který uděloval stranám jedno ultimátum za druhým.

V lednu 2011 herec Benoît Poelvoorde vyhlásil „bradovou stávku“. Dokud nebude vláda, nikdo se nemá holit. 

Za humorem se ale skrývala reálná rizika. Investoři začínali být nervózní, ratingové agentury hrozily snižováním známek a v zahraničních médiích se objevovaly úvahy, zda se Belgie nerozpadne. To nakonec donutilo strany k intenzivnějším jednáním. V listopadu 2011 přišel průlom. Šest stran se shodlo na koalici. A 6. prosince 2011 složila přísahu nová vláda premiéra Elia Di Rupa. Belgičané si konečně mohli oholit vousy.

Rekordních 540 dní bez vlády dodnes nikdo nepřekonal. Belgie si svou „jízdu“ zopakovala i v roce 2020, kdy se krizi přiblížila s 493 dny bez kabinetu, ale prvenství zůstalo nedotčeno. Celý svět tehdy sledoval, jak země s komplikovanou identitou a jazykovým rozdělením zvládá něco, co by jinde znamenalo kolaps. Ukázala, že robustní instituce, občanský humor a schopnost držet při sobě dokážou překlenout i politický maraton bez vítěze.