Hlas Libanonu, který se stal symbolem domova

16. 10. 2026

Její hlas se stal symbolem domova, nostalgie i naděje pro miliony lidí po celém arabském světě. Libanonská zpěvačka Fairuz patří k nejvýznamnějším osobnostem arabské hudby. Její písně přežily politické převraty i občanskou válku a dodnes připomínají kulturní identitu Libanonu. Spojují tradiční arabské melodie s modernějšími aranžemi a emocemi, kterým lze rozumět, i když člověk nezná jediného slova arabsky.

Dívka, kterou objevil rozhlas

Fairuz se narodila jako Nuhad Haddad v roce 1934 nebo 1935 v Libanonu. Její talent se projevil už v dětství. Zásadní roli sehrál hudebník Mohammad Fleifel, který jí pomohl získat hudební vzdělání a otevřel jí cestu do prostředí rozhlasového vysílání. Tam si jí všiml skladatel Halim al-Rumi a navrhl jí umělecké jméno Fairuz, které v arabštině označuje tyrkys.

Na začátku padesátých let se začala prosazovat jako sólová zpěvačka. Zásadní pro ni bylo setkání s bratry Asimem a Mansúrem Rahbáníovými. Jejich spolupráce pomohla utvářet nejen její kariéru, ale také podobu moderní libanonské hudby.

Hudba, která změnila zvuk Libanonu

V polovině 20. století dominoval arabské populární hudbě především Egypt. Fairuz a bratři Rahbáníové ale pomohli vytvořit osobitý libanonský zvuk. Propojovali tradiční arabské melodie se západní klasickou hudbou, orchestrálními aranžemi a modernějšími rytmy. Fairuz do jejich skladeb vnesla jemný, čistý hlas, který dokázal být současně něžný i slavnostní.

Důležitým místem jejich tvorby se stal festival v libanonském Baalbeku, pořádaný mezi antickými římskými památkami. Hudební a divadelní projekty zde spojovaly lidové motivy, historii a poezii. Hudba se tak stávala i způsobem, jak vyprávět příběh země.

Písně o lásce a stesku

Fairuz nazpívala stovky písní. Mezi známé skladby patří Nassam Alayna el-Hawa, Kan Endena Tahoun nebo Kifak Inta, kterou pro ni později napsal její syn Ziad Rahbani. Její písně často vyprávějí o lásce, odloučení, čekání a touze po návratu.

Fairuz nemusela emoce zdůrazňovat velkými gesty. Její střídmý projev a cit pro melodii dokázaly vytvořit intimní atmosféru, jako by zpívala přímo jednomu člověku. Pro mnoho posluchačů se její hlas stal součástí osobních vzpomínek i každodenních rituálů.

Hlas, který spojoval rozdělenou zemi

Fairuz zpívala také o městech, krajině a osudu celého arabského světa. Významná je například skladba Zahrat al-Mada'en, známá jako „Květina měst“, věnovaná Jeruzalému. Vznikla po šestidenní válce v roce 1967 a stala se jednou z nejznámějších arabských písní spojených s tímto městem.

Když v roce 1975 vypukla libanonská občanská válka, země se rozdělila a násilí zasáhlo každodenní život obyvatel. Fairuz se veřejně vyhýbala jednoznačnému přiklonění k jednotlivým znepřáteleným stranám. Mnozí ji proto vnímali jako symbol jednoty a její nahrávky dál spojovaly posluchače napříč rozdělenou zemí.

Nové vlivy a pokračující kariéra

Fairuzin život byl úzce spojený s hudebníkem Así­m Rahbáním, za kterého se provdala v roce 1954. Společně vychovali čtyři děti a s jeho bratrem Mansúrem vytvořili řadu písní, muzikálů i filmových projektů.

Později se do její tvorby výrazněji zapojil syn Ziad Rahbani, který přinesl vlivy jazzu, funku a modernějších aranží. Fairuz tak dokázala proměňovat svůj styl, aniž by ztratila vlastní identitu.

Její hudba oslovovala také arabské komunity žijící v zahraničí, pro které představovala spojení s jazykem, krajinou a vzpomínkami na domov. Fairuz se stala mnohem víc než slavnou zpěvačkou - její hlas nese osobní emoce i kulturní paměť celého Libanonu. A právě proto se k jejím písním lidé vracejí dodnes.