Kluk z rádia, který si to odmakal

27. 4. 2026

Dnes slaví padesátiny Leoš Mareš. Dlouhodobá a konzistentní práce, cit pro publikum a schopnosti být pořád vidět. To je Leoš.

Začínal úplně dole. Hlasatel na zimáku v Berouně, pak regionální rádio, a od roku 1997 Evropa 2. O rok později Ranní show s Patrikem Hezuckým - a tím si otevřel dveře k tomu, že pod jménem Leoš si představíme právě jeho.

Rádio jako základ

Tohle je důležité. Mareš není „jen“ moderátor z televize. Je to rozhlasák. A je to poznat.

Umí si hrát s tempem, načasováním, umí vyzdvihnout pointu. Ví, kdy mluvit a kdy mlčet. A hlavně ví, jak držet pozornost. To je přesně ta disciplína, která se v rádiu nedá okecat - buď to v sobě máte, nebo ne.

A on to má.

Sebeprezentace jako nástroj

U něj nikdy nešlo jen o obsah. Vždycky pracoval i s obrazem.

Kožichy, styl, gesta. Někomu to přišlo přehnané, ale on tím budoval značku. A dělal to dávno před tím, než se tomu začalo říkat „personal branding“.

Dneska má přes milion sledujících na Instagramu a pořád ví, jak s publikem komunikovat. Ne křečovitě. Přirozeně.

Od rádia k arénám

Zlom přišel ve chvíli, kdy se rozhodl vydat se i cestou koncertů.

Nezpívá. Sám to přiznává. A přesto vyprodal O2 arenu. Ne jednou.

Není to tedy o zpěvu. Je to o schopnosti udělat show. Přivést lidi, vytvořit atmosféru a dát jim zážitek. Na pódiu s ním stáli třeba Karel Gott nebo Marek Ztracený - ale celé to i vedle těchro hvězd stálo na něm.

Vliv, který přesahuje obor

Moderoval Českého slavíka, Ceny Andělů, televizní show.

Zkusil věci, které nevyšly. A bylo jich dost. U něj ale neúspěch neznamená konec. Je to jen další pokus.

V posledních letech se posunul i do role producenta. Organizuje velké koncerty, stojí za projekty jiných interpretů. Už není jen tvář. Je i ten, kdo tahá za nitky.

Co z toho plyne

Leoš Mareš není klasický talent typu „umím zpívat“ nebo „umím hrát“. Je to člověk, který rozumí publiku.

A to je ve výsledku možná funkčnější.