První dostih, který prověřil odvahu jezdců i koní

5. 11. 2025

Píše se 5. listopad 1874. Na pardubickém závodišti stojí čtrnáct jezdců, jejich koně nervózně přešlapují v blátě a dav osmi tisíc diváků zadržuje dech. Jsou svědky toho, jak startuje první ročník Velké pardubické steeplechase, dostihu, který se brzy stane symbolem odvahy i šílenství.

V 19. století byla šlechta posedlá lovem na lišku a jezdeckými honičkami. Pardubicko mělo ideální podmínky. Roviny, lesy, příkopy i bažiny. A tak se zrodil nápad vytvořit tady dostih, který by se mohl měřit s legendární Velkou liverpoolskou.

Za vznikem stál Jockey Club v čele s hrabaty Oktaviánem Kinským, Emilem Fürstenbergem a Maxmiliánem Ugarte. Chtěli něco velkolepého, a tak připravili trať dlouhou přes 6,4 kilometru s 24 překážkami, jaké Evropa ještě neviděla. Skákaly se zdi, ploty, příkopy a dokonce i obří Velký příkop, dnešní předchůdce slavného Taxisu.

Už tehdy šlo o výzvu, kterou si troufli jen ti nejodvážnější. Na start se přihlásilo 36 koní, ale nakonec jich do cíle dorazilo jen čtrnáct. Přesto to byla velká podívaná a prestižní událost, které se účastnili i aristokraté jako Kinský nebo Lichtenstein.

Zatímco v českých zemích panovalo nadšení a hrdost, že se podařilo uspořádat evropsky významný dostih, vídeňský tisk nešetřil kritikou. Organizátoři čelili výtkám, že dbali málo na bezpečnost jezdců i koní. A právě tato debata se s Velkou pardubickou táhne dodnes.

Kontroverze neuhasily nadšení. První ročník ukázal, že české země dokážou uspořádat dostih, který budí respekt po celé Evropě. A i když se od té doby trať měnila, odvaha, risk, respekt k přírodě i koním zůstává. Dnes se Velká pardubická běhá každou druhou říjnovou neděli a patří k nejtěžším dostihům světa.