Z dílny až na Pražský hrad

11. 7. 2025

Jméno, které většina z nás zná hlavně díky jejímu muži – prezidentovi Václavu Havlovi. Olga Havlová. Ale tenhle příběh rozhodně není jen o „manželce slavného muže“. Olga byla osobnost sama o sobě. A přitom vyrůstala úplně obyčejně – na pražském Žižkově, v dělnické rodině, bez výhod a protekce.

Narodila se 11. července 1933 do rodiny koňského řezníka a švadleny. Rodiče se rozvedli, když byla malá, a v patnácti už pomáhala sestře s výchovou pěti dětí. Místo střední školy šla rovnou do práce – vyučila se v baťovské továrně jako opravářka punčoch. Při nehodě přišla o čtyři prsty na levé ruce. Vystřídala sklad, prodejnu, kancelář, ale pořád to táhlo k divadlu – večer hrála v ochotnickém souboru.

V roce 1956 se seznámila s mladým Václavem Havlem. On intelektuál z „lepší rodiny“, ona holka z ulice. Ale klaplo to. Osm let spolu chodili, než se v roce 1964 vzali.

V 70. a 80. letech se z Olgy stala disidentka, která pomáhala s přepisem zakázaných knih, pořádala tajné schůzky, přebírala úkoly za manžela, když byl ve vězení. Podepsala Chartu 77 a za převážení samizdatů ji chtěli zavřít. I přesto měla nadhled, humor a sílu táhnout to celé s Václavem až do sametové revoluce.

Po revoluci se z ní stala první dáma. Olga tu roli vzala po svém – neformálně, přirozeně, srdcem. Už v lednu 1990 spoluzaložila Výbor dobré vůle a o dva roky později Nadaci Olgy Havlové, která funguje dodnes. Pomáhala tam, kde to stálo za to – dětem z dětských domovů, seniorům, lidem s postižením. A ne jen z kanceláře – jezdila osobně, mluvila s lidmi, poslouchala.

V roce 1994 jí lékaři diagnostikovali rakovinu. Po léčbě se nemoc vrátila a Olga zemřela 27. ledna 1996 ve věku 62 let. Její pohřeb se stal celonárodní událostí – lidi stáli fronty na Pražském hradě v mrazu, aby jí vzdali poctu.