Žena silné povahy

11. 5. 2026

Herečka, která stála na jevišti víc než půl století, ale nikdy nezůstala v jedné roli - ani profesně, ani lidsky. Jiřina Jirásková patří k těm osobnostem, které nelze číst povrchně. Její život není jen příběhem úspěchu, ale spíš studiem vnitřního vývoje. Od naivní víry, přes tvrdé vystřízlivění, až po vědomé přijetí pochybnosti jako životního postoje.

Talent nestačí, rozhoduje disciplína

Její cesta k herectví nebyla romantická ani náhodná. Vyrůstala v prostředí, kde se střetávaly dva světy - přísná výchova, víra a zároveň realita rozpadlé rodiny. Už na gymnáziu u Voršilek bylo jasné, že klasické studium pro ni nebude hlavní doménou. Latinu nezvládala, ale jakmile šlo o projev, o interpretaci, o práci s textem, byla oproti ostatním napřed.

Rozhodnutí odejít na Pražskou konzervatoř nebylo útěkem, ale strategickým krokem. Tam se naučila to, co většina lidí podceňuje - systematickou práci. Pod vedením osobností jako Karel Höger nebo Vlasta Fabiánová pochopila, že herectví není o talentu, ale o kontrole, rytmu a přesnosti. Právě to jí umožnilo vydržet v profesi desítky let bez toho, aby byla závislá na náhodě nebo momentální popularitě.

Iluze, které se rozpadly

Patřila ke generaci, která vyrůstala v době jediné pravdy. Informace byly omezené a interpretované, a tak není překvapivé, že i ona věřila systému, procesům i autoritám. Důležité ale je, že u toho nezůstala.

Zlom nepřišel jednorázově. Byl to proces. Konfrontace s realitou, s příběhy lidí kolem ní, s tím, co se skutečně dělo za kulisami.

Cena za vlastní názor

Po roce 1968 přišla tvrdá realita. Zákaz práce, vyřazení z oboru, ztráta kontaktu s publikem. Pro herečku to znamená zásah do samotné podstaty její identity.

Možnost návratu existovala. Stačilo odvolat své postoje, přizpůsobit se, vrátit se do systému. Nabídky přišly. Ona je odmítla.

Divadlo jako opora v zádech

Jejím domovem se stalo Divadlo na Vinohradech. Nejen jako herečky, ale i jako ředitelky. A právě v této roli se ukázala její schopnost myslet v širším kontextu.

Pozice ředitelky by pro mnoho lidí znamenala příležitost být víc vidět. U ní to bylo naopak. Vědomě omezila vlastní hereckou aktivitu, aby se mohla soustředit na fungování celku.

Divadlo pro ni nebylo experimentální laboratoří ani platformou pro sebeprosazení. Vnímala ho jako službu publiku, jako prostor, který má mít kontinuitu a řád. 

Pokračování příště

Příběh Jiřiny Jiráskové ale nekončí u kariéry. Teprve její osobní život, vztahy, vnitřní nastavení a pohled na víru ukazují, jak zajímavou osobností skutečně byla.

V druhé části se podíváme na to, co ji formovalo mimo jeviště - její vztah se Zdeňkem Podskalským, přístup k životu, skeptický pohled na svět i to, proč považovala pochybnost za jednu ze svých největších předností.