Od Poea po severské thrillery
.webp?ts=)
Napětí, tajemství a s každou další kapitolou nový tip na to, kdo je vrah. Detektivky jsou u nás nejoblíbenějším žánrem a ročně za ně utratíme několik miliard. To ale není nic proti třeba takovému Norsku – na Velikonoce se tam strhne úplné šílenství a krimi příběhy se valí z novin, televize, a najdete je dokonce i na krabici od mléka. Velikonoční detektivka je tam už téměř samostatným žánrem.
Je chladná říjnová noc a do prázdných ulic už několik hodin prší... V detektivkách totiž skoro vždycky prší a je zima. Voda pomalu stéká po kamenné cestě a začínají se v ní odrážet první paprsky slunce. Na kraji toho potůčku leží muž. Do tváře mu vidět není, ale je z něj cítit nekvalitní víno. To pití má po svém otci – opustil rodinu, když mu ještě nebyl ani rok, a matka zemřela, když mu byly teprve dva roky.
Leží tam už několik hodin. Mrtvý ale není.
Jak to s mužem dopadlo? Po čtyřech dnech v nemocnici zemřel. Jednalo se o Edgara Allana Poea, který vydal první detektivku vůbec.
Kriminální náměty bychom přitom našli už v biblických příbězích nebo orientálních pohádkách z 9. století, později i ve středověkých loupežnických románech. K nám žánr detektivky přišel až později, jako vždycky – a to v období první republiky.
Samostatnou kapitolou jsou pak severské detektivky, které u nás vycházely i za socialismu. Od těch českých se liší hlavně svou nekončící krvavou krutostí – při čtení byste si skoro raději měli pořídit ochranné brýle. Nechybí jim ale ani propracovaný charakter a hluboké pocity postav. Při čtení raději nebuďte sami… a mějte pořád rozsvíceno.
Svět podle Samiry si můžete zpětně kdykoliv poslechnout v podcastech Rádia BLANÍK