37 minut, černobílý obraz a národní symbol

7. 1. 2026

Idylický obraz venkova, moudrá stařenka a Ratibořické údolí zalité klidem. To je Babička. Román, který Božena Němcová vydala roku 1855 a stal se jedním ze základních pilířů české literatury. Milovaným i zatracovaným zároveň. Právě jeho silná symbolika, nostalgie a status národního textu způsobily, že si Babička velmi brzy našla cestu i k novému médiu. Filmu.

Už v roce 1921, tedy pouhé tři roky po vzniku Československa, vzniklo vůbec první filmové ztvárnění tohoto díla. Šlo o němý, černobílý snímek v délce zhruba 37 minut, který režírovala Thea Červenková, jedna z průkopnic české kinematografie. Hlavní roli Babičky ztvárnila Ludmila Lvová-Innemannová, zatímco Barunku hrála její skutečná dcera Liduška Innemannová. 

Kvůli omezené stopáži film zachycuje jen klíčové epizody. Život v Ratibořickém údolí, vztahy v rodině a především tragický příběh Viktorky. Funguje spíš jako obrazová připomínka všeobecně známého příběhu než jako jeho detailní převyprávění. 

Právě tento první němý film otevřel cestu dalším adaptacím, které pokaždé odrážely ducha své doby. Nejznámější verze přišla v roce 1940 v režii František Čáp, kdy Babičku hrála Terezie Brzková. Zvukový film vznikl v těžkém období protektorátu a dodnes je vnímán jako klasická, „učebnicová“ podoba příběhu. Další výrazná adaptace následovala v roce 1971, kdy Antonín Moskalyk natočil barevný dvoudílný televizní film s Jarmilou Kurandovou v roli Babičky a tehdy debutující Libuší Šafránkovou jako Barunkou. 

První filmová adaptace dnes působí archaicky, ale zároveň fascinujícím způsobem připomíná, jak brzy si česká kinematografie uvědomila hodnotu vlastních literárních kořenů. Babička se stala součástí filmového plátna už v době, kdy samotný film byl ještě v plenkách. A právě to potvrzuje její výjimečné postavení.