Jak záběry z hlubin inspirovaly svět
.webp?ts=)
Píše se rok 1986. Sedíte u blikající televize a na obrazovce se z hlubin oceánu pomalu vynořuje obrovská železná příď. Po více než sedmi desetiletích se veřejnost poprvé podívala na legendární Titanic. Loď, která měla být „nepotopitelná“ a v dubnu 1912 se změnila v jednu z největších tragédií 20. století.
Titanic ležel víc než 70 let téměř 4 kilometry pod hladinou Atlantiku, zahalen tajemstvím, legendami a prostou lidskou zvědavostí. Až v září 1985 se mezinárodnímu týmu vedenému oceánografem Robertem Ballardem podařilo lokalizovat vrak. Co následovalo, byla doslova vědecká a mediální senzace. Jen o rok později, v létě 1986, se Ballard vrací k vraku znovu – tentokrát s cílem natočit detaily.
Do akce se spouští výzkumná ponorka Alvin a dálkově ovládaný robot Jason Jr. Výsledkem byly první ostré záběry z nitra lodi. Lidé mohli na vlastní oči spatřit majestátní hlavní schodiště, ornamentální lustry i zábradlí přídě porostlé mořskými organismy. Bylo to jako dotknout se minulosti.
Když Oceánografický ústav Woods Hole 18. července 1986 zveřejnil první videa, byla to událost srovnatelná s přistáním na Měsíci. Média zaplavily fotografie a televizní stanice odvysílaly reportáže, které lidé sledovali se zatajeným dechem. Kamera se pohybovala mezi kajutami, nahlížela rozbitými okny a zachycovala i osobní předměty pasažérů.
Robert Ballard později přiznal, že z výjevu mu běhal mráz po zádech.
Záběry z roku 1986 odstartovaly doslova novou éru. Titanic už nebyl jen mýtem, byl skutečný a vystřelil se zpět do popkultury. Od té chvíle vzniklo nespočet knih, dokumentů a teorií o potopení. A pak přišel rok 1997 – Cameronův film Titanic, který příběh definitivně zvěčnil. Jack, Rose, ikonická píseň My Heart Will Go On – všechno to najednou znala celá planeta. A to i ti, kdo předtím ani netušili, že Titanic existoval.