Od svatby Žilkové a Stropnického uplynulo už 18 let

19. 4. 2026

Je to přesně 18 let od chvíle, kdy si Veronika Žilková a Martin Stropnický řekli své „ano“. Psal se 19. duben 2008 a známý pár české kulturní scény tehdy zvolil místo, které má velké kouzlo. Historickou kapli svaté Kláry v pražské Troji.

Svatba, která se vymykala běžným představám

Obřad se odehrál krátce před polednem a už samotná cesta na něj naznačila, že nepůjde o klasickou svatbu celebrit. Místo limuzín zvolili novomanželé i hosté cestu městskou dopravou. Vyrazili ze Suchdola autobusem, pokračovali přívozem a poslední úsek absolvovali kočárem taženým koňmi. Nevěsta si trasu dokonce předem pečlivě změřila, aby vše vyšlo na minutu přesně.

Právě tahle kombinace nadhledu a originality tehdy zaujala veřejnost možná víc než samotný obřad.

Komorní atmosféra a známé tváře

Svatba proběhla v menším kruhu rodiny a přátel. Svědkyní nevěsty byla lyžařka Kateřina Neumannová, mezi hosty nechyběly ani herečky Jiřina Jirásková a Jana Šulcová. Hudební doprovod zajistil Jan Jiráň.

Veronika Žilková tehdy udělala zásadní krok a přijala příjmení svého manžela. S humorem sobě vlastním pak komentovala i snubní prsten, který zdobily tři kameny, symbolizující její předchozí manželství.

Nervozita, která k tomu patří

Martin Stropnický později přiznal, že až do poslední chvíle cítil nervozitu. Nebyl si jistý, jestli si jeho partnerka všechno nerozmyslí. Právě její spontánnost ale byla vždy součástí jejich vztahu a dodávala mu specifickou dynamiku.

Původní termín svatby museli kvůli pracovním závazkům změnit. I to ukazuje, jak moc byl jejich život propojený s divadlem a profesí.

Příběh, který měl i těžké chvíle

V době svatby už spolu byli několik let a vychovávali dceru Kordulu. Jejich společný život ale nebyl jen o radosti. Krátce předtím přišli o syna Melichara, což byla zkušenost, která jejich vztah výrazně zasáhla.

Postupem času se jejich cesty rozešly a dnes už každý žije jinak. Přesto tenhle dubnový den zůstává silnou připomínkou jedné důležité životní etapy.

Vzpomínka, která zůstává

Když se na jejich svatbu podíváme s odstupem, působí přirozeně a bez zbytečné okázalosti. Právě v tom byla její síla. Nebyla o velkých gestech, ale o momentu, který měl osobní význam.

A právě takové příběhy si lidé pamatují nejdéle.