Smích, který se nebál diktatury

15. 10. 2025

Psal se 15. říjen 1940, když měl v newyorském kině premiéru film, který si dovolil to, co do té doby nikdo. Otevřeně zesměšnit Adolfa Hitlera. Charlie Chaplin tehdy uvedl své mistrovské dílo Diktátor. Satiru, která po 85 letech stále řeže do živého.

Chaplin v době premiéry riskoval všechno. Kariéru, reputaci i bezpečí. USA ještě nebyly ve válce a mnozí považovali jeho film za nepatřičný provokativní výkřik. Ale Chaplin věděl, co dělá. Chtěl se postavit ideologii, která už tehdy pohlcovala Evropu.

V Diktátorovi hraje Chaplin hned dvě postavy. Diktátora Adenoida Hynkela, karikaturu Hitlera, a židovského holiče, který se mu náhodou podobá. A když se Hitler dozvěděl, že Chaplin chystá film, běsnil. Diktátor byl okamžitě zakázán v Německu i všech okupovaných zemích.

I tak si ale podle dobových svědectví nechal sehnat kopii filmu a zhlédl ji dvakrát po sobě, zcela sám. Chaplin později řekl, že by „dal cokoli na světě, aby věděl, jestli se smál“. Diktátor byl také první zvukový film Charlieho Chaplina a on si to vědomě schoval právě pro tento okamžik.

Z dnešního pohledu působí film překvapivě svěže. Chaplinova parodie je nadčasová, protože diktatura, propaganda a manipulace nejsou výmysly minulosti. Jsou to věčné hrozby, které se bohužel i dnes vracejí v nových formách.

Dnes, s odstupem osmi dekád, zůstává Diktátor brilantní ukázkou odvahy umělce, který se rozhodl smát tyranovi do tváře. Je to připomínka, že satira má sílu měnit svět a že i v době temna může pár minut humoru odhalit víc pravdy než stovky projevů.