Z pařížských ulic na světová pódia
Z pařížských chodníků rovnou do nejhonosnějších sálů světa. Edith Piaf, legenda francouzského šansonu, která se narodila 19. prosince 1915, prožila život, jaký by dnes vydal na několik filmů. Její hlas, emoce a písně jako La vie en rose, Non, je ne regrette rien, Milord, La foule nebo Hymne à l’amour dodnes dojímá miliony lidí. Sláva a peníze pro ni ale nikdy nebyly cílem. Chtěla hlavně zpívat, bavit, dojímat, milovat a žít naplno. A inspirovala nejednu českou zpěvačku.
Edith Piaf přišla na svět jako Edith Giovanna Gassionová v Paříži. Její dětství mělo daleko k idylce. Matka byla cirkusová pěvkyně, otec akrobat, a tak malou Edith nejprve vychovávala babička. Od dvou do sedmi let pak žila v Bernay v domě otcovy tety, kde se o ni staraly ženy ze „salonu“.
Jakmile byla schopná zpívat, vyrazila s otcem a později i s nevlastní sestrou Momonkou do pařížských ulic, dvorů a tržišť. Právě z ulice si ji odvedl majitel kabaretu Le Gerny Louis Leplée, který jí dal přezdívku La Môme Piaf, tedy „vrabčák“. Byla malá postavou, ale obrovská hlasem i emocemi. Kariéra se rozjížděla raketovým tempem.
Zlom přišel ve chvíli, kdy byl Leplée zavražděn. Do Edithina života tehdy vstoupil textař Raymond Asso, muž, který z pouliční zpěvačky udělal hvězdu první velikosti. Od té chvíle začala Piaf dobývat koncertní sály a její jméno se stalo synonymem francouzského šansonu.
Její život ale nebyl jen o potlesku a vyprodaných sálech. Střídaly se extrémní vzlety a pády. Ohromné úspěchy na pódiích vyvažovaly problémy v soukromí. Nezřízené pití, závislost na morfinu, bouřlivé vztahy i zdravotní kolapsy. Piaf žila naplno, bez kompromisů, a platila za to vysokou cenu.
Přátelé i milenci ji bezvýhradně následovali. Málokdo dokázal odolat její energii, osobnímu kouzlu, výbušnému smíchu, náladám i rozmarům. Byla ztělesněním emocí. Křehká a zároveň neuvěřitelně silná. Zpívala o lásce, ztrátě, bolesti i naději tak, že jí publikum věřilo každé slovo.
Edith Piaf zemřela 11. října 1963. Bylo jí pouhých 47 let.