OBYTŇÁKEM NA SEVER XII.
Petr Slíva a jeho posádka vás opět zdraví z obytňáku, který dorazil na sever. Dál už to totiž nejde. A teď k tomu, co naznačoval včera, kdy se podle původního plánu měli obrátit zpátky na jih. Plány jsou ale od toho, aby se měnily, a po rodinné poradě padlo rozhodnutí, že se jim na severu líbí. A to tak, že chtějí ještě severněji. Některé nápady jsou bláznivé a ještě bláznivější je, že nikdo nebyl proti.
Budík zazvonil v šest ráno a po rychlé koupačce v ještě studenějším jezeru než bylo to předtím, se od centra sámské oblasti Inari vydali směr... Norsko. Na začátku cesty to vůbec v plánu nebylo, velkou část Norska projeli už loni, ale nedojeli až na sever. Severní norská hranice teď byla za humny a za dalšími a ještě dalšími humny nejsevernější výběžek pevninské Evropy, Nordkapp, anglicky North Cape, česky prostě Severní mys.
Sám o sobě je to vlastně ostrov patřící Norsku a s pevninou je spojený jedním z nejdelších podmořských tunelů na světě. Měří skoro sedm kilometrů a dosahuje hloubky 212 metrů pod mořskou hladinou. Cestou vám pěkně zaléhají uši, protože je to pěkný sešup dolů a potom zase nahoru.
A tak dojeli do Nordkappu. Když Petr namlouval tento vstup, obytňákem bičoval severák a díval se u toho na nekonečný Severní ledový oceán, který právě ozářilo sluníčko. U Nordkappu je zároveň observatoř s něčím jako muzeem, kinem, halou, odkud můžete prosklenou stěnou sledovat oceán, když už je vám venku zima. A ta jim teda opravdu byla, teploměr sice ukazoval 10 stupňů, s větrem to bylo pocitově asi dva. Na to, že se budou hodit rukavice, při balení úplně nemysleli.
Jo, a parkovací lístek jim prodávala holka od nás a čeština zněla taky z vedlejšího přívěsu. Na našince člověk narazí i na dalekém severu. A daleký to opravdu je.
Ale dneska už se opravdu musí stočit zpátky na jih, dolů do švédského Trelleborgu, odkud jim příští sobotu jede trajekt do Německa. To mají skoro dva a půl tisíce km, a to chtějí ještě ze Švédska něco vidět. A o tom se samozřejmě dozvíte. Jak v éteru, tak u nás na webu.