Jak jsme písničky hltali před bezdrátovými sluchátky
.webp?ts=)
Přestože je dnes poslouchání hudby přes sluchátka naprosto běžné – a to i přes ta bezdrátová – tehdy to byla úplná revoluce. V roce 1979 byste za přenosný přehrávač zaplatili v přepočtu asi 15 000 korun dnešní měny. A k tomu jste si ještě museli dokoupit dvě tužkové baterie.
A i když se tehdy říkalo „kapesní“, nejsem si jistá, jestli by s dnešní velikostí kapes úplně uspěl. Každopádně – za pouhých deset let se jich prodalo přes 50 milionů kusů.
Pamatujete na discman? Já jo. Hlavně si vzpomínám, jak se mi úplnou náhodou vešel do kapsy od zimní bundy a protože to na kroužky nebo do školy nebylo úplně za rohem, jedno CD jsem klidně slyšela i třikrát denně. Pokud jsem tedy v tašce náhodou neměla nějaké jiné… což většinou ne. Ale to vůbec nevadilo – poslouchat něco třicetkrát dokola až do zblbnutí zvládám s přehledem i dnes.
Ty první discmany navíc dokázaly přehrát jen originální disky. No, to už dneska patří do muzea – stejně jako já.
Fenomén přenosných přehrávačů tím ale neskončil. Objevil se tzv. minidisk – hlavně v Japonsku – ale moc se nerozšířil. Pak ale přišla doba, kdy se psalo Ježíškovi o novou MP3. To byla jistota! Něco tak malého, a přitom se do toho vešlo tolik písniček… nádhera.
A člověk si tuhle „věcičku“ mohl pořídit už v roce 1998. A co teprve MP4 přehrávače? To už snad ani není pravda.
Svět podle Samiry si můžete zpětně kdykoliv poslechnout v podcastech Rádia BLANÍK