Jak funguje zvuk deště na náš mozek?
.webp?ts=)
Znáte ten pocit, kdy venku prší a vy se najednou cítíte v klidu, zpomalení, skoro jako přikrytí neviditelnou dekou? Sedíte u okna, držíte v ruce horký čaj a kapky bubnují na parapet jako přírodní lullaby. Něco se ve vás uvolní. Všechno najednou dává smysl. Proč to tak máme? Proč je zvuk deště tak uklidňující?
Zvuk deště je monotónní, stálý, bez výkyvů. Náš mozek ho vnímá podobně jako tzv. bílý šum – zvukovou clonu, která přehluší jiné rušivé vjemy. Neruší nás náhodné rány zvenčí, žádné troubení aut nebo klapnutí dveří. Mozek má konečně klid a dovolí si „vypnout“. A my usneme jako mimina.
Odpověď můžeme najít i v pravěku. Ležíte v jeskyni, venku lije, predátoři se drží dál. Ideální čas na odpočinek. Právě tenhle dávný evoluční pocit může déšť v našem mozku aktivovat. „Jsem v bezpečí, nic mě neohrožuje.“ A když k tomu přidáte padající tlak a chladnější vzduch, tělo se samo přeladí do klidového režimu. Není divu, že se nám během deště tak dobře spí nebo nechce vylézt z peřin.
Jedna z nejzajímavějších teorií říká, že zvuk deště připomíná vzpomínky embrya – tlumené šumy plodové vody, tlukot srdce matky, pocit obklopení.
Zvuk deště je ideální pozadí pro meditaci, psaní nebo přemýšlení o ničem. Dává mozku jednoduchou věc, na kterou se může zaměřit. A tím pádem se odpojí od zbytečných myšlenek a stresu. Proto tolik lidí miluje sedět u okna, sledovat kapky a jen… být. Nic víc.
Písniček o dešti jsou stovky. Scén v dešti ještě víc. Déšť je intimní. Zpomalí svět. Udělá z města tichou kulisu. Vybízí ke zpomalení, pohlazení, zavrtání se pod deku. Je to melancholie bez smutku, klid, ve kterém se dobře čte, objímá nebo jen kouká do stropu.