Jaroslav Seifert
.webp?ts=)
Byl to muž, který psal o lásce, Praze a životě s jemným humorem a laskavým pohledem. Zároveň se stal jediným Čechem, který kdy získal Nobelovu cenu za literaturu. Jaroslav Seifert, rodák z pražského Žižkova, dostal Nobelovku až ve svých 83 letech. Ale jeho příběh začal mnohem mnohem dřív.
Narodil se v roce 1901 a jeho první básně měly pořádný tah na branku. Ve 20. letech vstoupil do komunistické strany a založil slavnou avantgardní skupinu Devětsil. Psal proletářské verše, třeba sbírku Město v slzách, a byl průkopníkem poetismu. Jenže po roce 1929, když komunisty začal vést Gustáv Husák, ze strany odešel a jeho poezie se proměnila. Z politických proklamací se stala lyrická vyznání lásky a života. Z této doby pochází i slavné Jablko z klína.
Po druhé světové válce si Seifert dovolil na jednom večírku v Malé Straně říct, že „raději vidí francouzského básníka zvracet, než ruského zpívat“. V éře stalinismu to nebyl nejlepší nápad. Komunisté mu dali stopku a od roku 1949 nesměl publikovat. Místo toho se stáhl do ústraní, četl, psal do šuplíku a věnoval se rodině. Až kniha Maminka v roce 1954 mu otevřela cestu zpátky k čtenářům.
Seifert se nikdy nevzdal svobody a otevřenosti. V 70. letech podepsal Chartu 77 a dál psal básně, které se staly symbolem lidskosti a odvahy. A v roce 1984 přišla Nobelova cena za literaturu. Komunistický režim ji ignoroval, ale lidé slavili, jako by vyhráli mistrovství světa.
Jaroslav Seifert zemřel 10. ledna 1986, ale jeho poezie a slova žijí dál.