Od pohanských zpěvů k nákupním centrům
.webp?ts=)
Koledy jsou jedna z těch věcí, které vám o Vánocích buď něžně obejmou mozek nostalgií, nebo vám začnou lézt na nervy, když je uslyšíte po stopadesáté v obchodním centru. Ať už to máte jakkoli, jedno je jisté. Koledování je starý rituál, který tu s námi je v různých podobách klidně stovky let. Kde se vzal?
Nejdřív je dobré si říct, že koleda původně nebyla „o Ježíškovi“. Slovo i celý princip má kořeny už ve starověku, kde šlo o obřadní zpěvy na přelomu roku. Lidé si tím zajišťovali štěstí, úrodu a hlavně pocit, že tu další zimu nějak přežijí. Koledníci vám přinesli dobré přání a vy jste jim na oplátku dali něco k jídlu, pití nebo výslužku.
Ve středověku se k tomu postupně přilepila křesťanská vrstva, která koledám dala vánoční rámec. Jenže ten základní mechanismus zůstal. Obcházíte domy, zazpíváte, popřejete, něco dostanete. Koledníci odejdou s cukrovím, drobnými, panákem nebo aspoň s pocitem, že splnili misi.
České koledy mají navíc svůj specifický styl. Často jsou prosté, lidové, jednoduché na zapamatování, a právě tím se dostanou pod kůži. Je to taková kolektivní paměť v praxi a známe je už od plenek.
A pak je tu Rybovka, tedy Česká mše vánoční Jakuba Jana Ryby, která má status národního vánočního rituálu. Každý rok se objeví znovu, každý rok ji někdo slyší poprvé a někdo ji slyší už po sté.
Koledy se mezitím samozřejmě vyvíjely a dnes už to není jen o pastýřích a Betlému. Moderní svět si udělal vlastní verzi koledování a poslal ji do rádií, playlistů a algoritmů. Jen místo koledníků pod okny máte Spotify, místo výslužky máte reklamy a místo koledníků na prahu máte tichou dohodu, že od prosince se prostě jede tohle.
.jpeg)