Proč právě opera Libuše otevřela Národní divadlo?

11. 6. 2025

V Praze bylo cítit napětí. Po letech snění, plánování a stavby se konečně otevřely dveře Národního divadla. Slavnostní večer patřil opeře Libuše od Bedřicha Smetany – dílu napsanému přesně pro tento okamžik. V hledišti seděli zástupci šlechty, měšťanů i ikony kultury. A mezi nimi i korunní princ Rudolf s manželkou Stefanií. 

V polovině 19. století měli čeští diváci k dispozici hlavně Stavovské divadlo, kde se hrálo především německy. Myšlenka na samostatné české divadlo zrála dlouho. A když v roce 1844 vlastenci jako Palacký nebo Rieger vyhlásili veřejnou sbírku, přišla lavina podpory. Přispívali bohatí i chudí, města i vesnice.

Základní kámen byl slavnostně položen 16. května 1868 za přítomnosti tisíců lidí. Přivezly se kameny z celého Česka – z Řípu, Vyšehradu nebo Blaníku – a všechno neslo jediný vzkaz: Národ sobě. Architekt Josef Zítek navrhl budovu ve stylu novorenesance.

Divadlo ještě nebylo úplně dokončené, ale návštěva korunního prince byla příležitost, která se neodmítá. A tak 11. června 1881 večer zněly v novém sále nejprve hymny Rakouska a Belgie, následoval alegorický obraz oslavující královský sňatek – a pak už zazněly první tóny Libuše.

Marie Sittová zazářila v titulní roli, Josef Lev jako Přemysl a orchestr vedl Adolf Čech. Režii měl František Kolár. V hledišti seděl i Bedřich Smetana – tehdy už zcela hluchý. Po skončení první části osobně vstal korunní princ a veřejně mu poděkoval. Ovace byly bouřlivé.

Radost ale trvala jen krátce. 12. srpna 1881, pouhé dva měsíce po premiéře, zachvátil divadlo požár. Shořela střecha i část hlediště. Během několika měsíců se ale rozběhla nová sbírka, opět pod heslem Národ sobě, a do dvou let byl dům opraven. Druhé slavnostní otevření proběhlo 18. listopadu 1883 – a znovu se hrála Libuše.

Příběh o kněžně, která vidí slávu budoucí Prahy, dokonale seděl do doby, kdy Češi hledali vlastní identitu.