první pouliční „DJové“ českých měst

2. 9. 2026

Než se na ulicích objevily reproduktory, rádia nebo přenosné přehrávače, existoval způsob, jak dostat hudbu přímo mezi lidi. Stačil dřevěný nástroj, klika a člověk, který s ním dokázal obejít náměstí, tržiště nebo pouť. Flašinetáři patřili především na přelomu 19. a 20. století k výrazným postavám městského i venkovského života. Jejich hudba byla slyšet tam, kde se lidé scházeli, nakupovali, slavili nebo jen procházeli.

Flašinet byl vlastně mechanický hudební automat. Zvuk vznikal pomocí mechanismu uvnitř nástroje, který mohl využívat válec s kolíčky nebo perforovaný papírový pás. Otáčením kliky se mechanismus uvedl do pohybu a vzduch proudil do píšťal. Hráč tedy nemusel ovládat jednotlivé tóny jako klavírista nebo houslista. Jeho úkolem bylo především správně otáčet klikou a postarat se o nástroj.

Z ulice až do domácností

Flašinet nebyl původně určen pouze chudým pouličním muzikantům. Mechanické hudební nástroje tohoto typu se v Evropě rozšířily už v 18. století a určitou dobu byly záležitostí vyšších společenských vrstev. V 19. století se ale objevily přenosnější podoby a flašinet postupně zamířil z reprezentačních prostor do ulic, na jarmarky, poutě a další lidové slavnosti.

České země navíc nebyly v tomto ohledu žádnou periferií. Významným centrem výroby byla Chrastava na Liberecku. Firma Augustina Riemera zde od poloviny 19. století vyráběla mimo jiné flašinety, orchestriony a další mechanické hudební nástroje a její výrobky putovaly do různých částí Evropy.

Hudba, která měla přitáhnout pozornost

Flašinetář nepotřeboval pódium. Jeho pódiem byla ulice. Hrál tam, kde se pohybovalo dost lidí a kde bylo možné očekávat drobné příspěvky od posluchačů. Proto se s ním člověk mohl setkat na trzích, poutích, slavnostech nebo v rušných částech měst.

Repertoár přitom nebyl omezený jen na lidové melodie. Flašinety mohly reprodukovat nejrůznější skladby a populární melodie své doby. Pozdější repertoár jednotlivých nástrojů zahrnoval například známé české písně, ale také taneční melodie nebo úpravy klasických skladeb. Na festivalech historických flašinetů dnes zaznívají i skladby, které ukazují, že tyto nástroje rozhodně nemusely být pouze jednoduchými pouličními atrakcemi.

Flašinet jako způsob obživy

Pro některé hráče ale nešlo o romantickou pouliční zábavu. Flašinet mohl představovat způsob, jak si vydělat na živobytí.

Zvlášť v období Rakouska-Uherska se mezi flašinetáři objevovali váleční vysloužilci a lidé s tělesným postižením, pro které bylo obtížné najít jiné zaměstnání. Pouliční hraní jim umožňovalo získávat peníze vlastní činností. Dobové pojetí navíc rozlišovalo mezi takovým hudebníkem a obyčejným žebrákem - hráč něco nabízel, a za to dostával od posluchačů drobné.

Vítaná atrakce, nebo otravný soused?

Dnes máme tendenci představovat si flašinetáře jako malebnou součást starého města. Pro tehdejší obyvatele ale mohl být jeho příchod také poněkud ambivalentní událostí.

Když se hrálo na pouti nebo slavnosti, hudba vytvářela atmosféru a přitahovala lidi. V běžné ulici však opakovaná melodie, která se z mechanického nástroje ozývala stále dokola, nemusela být každému příjemná. Flašinet totiž nebyl jukebox, ze kterého si posluchač vybral skladbu. Mechanismus přehrával to, co do něj výrobce nebo majitel připravil.

Hudební automat, který přežil svou dobu

S rozvojem gramofonů, rozhlasu a dalších způsobů reprodukce hudby začal význam flašinetářů klesat. Hudbu už nebylo nutné získávat od člověka, který s nástrojem přišel na náměstí. Přesto flašinety úplně nezmizely.

Dnes se s nimi můžeme setkat především na historických slavnostech, poutích, festivalech nebo při přehlídkách mechanických hudebních nástrojů. Tradice přežívá díky sběratelům, restaurátorům a hráčům, kteří staré nástroje vracejí do ulic.

Princip ale známe dodnes: přijít mezi lidi, pustit hudbu, která má přitáhnout pozornost, a doufat, že se posluchači zastaví. Jen tehdy místo playlistu stačil jeden válec, jedna melodie a pořádná klika.