Umělá inteligence: Pomocník, nebo hrozba?
.webp?ts=)
Ještě před pár lety znělo slovo „umělá inteligence“ jako něco ze sci-fi filmu. Dnes se s ní setkáváme téměř každý den – aniž bychom si to vždy uvědomovali. Pomáhá nám psát e-maily, překládá cizí jazyky, navrhuje hudbu, která by se nám mohla líbit, nebo zajišťuje, aby na sociálních sítích nekolovaly nevhodné příspěvky. A to je jen malý výčet.
Umělá inteligence (zkráceně AI – z anglického artificial intelligence) zvládne v krátké chvíli zpracovat obrovské množství informací. Díky tomu pomáhá třeba lékařům rozpoznat onemocnění dřív, než je vidět okem. Ve školách může nabídnout žákům individuální přístup. V zemědělství zase hlídá úrodu a radí, kdy sázet nebo sklízet. A v domácnostech? Chytrý vysavač, který si pamatuje půdorys bytu, už nikoho nepřekvapí.
Co když to ale přežene?
S každým pokrokem ale přichází i otázky. Třeba: Co když za nás bude rozhodovat víc, než chceme? Co když nahradí lidi v práci? Co když se naučí lhát?
Obavy nejsou zbytečné. Umělá inteligence není ani chytrá, ani hloupá – je jen taková, jakou ji vytvoříme. Pokud ji člověk naučí rozpoznávat vzorce v datech, může to být užitečné. Pokud ji ale někdo použije k šíření dezinformací nebo manipulaci s veřejným míněním, může se z pomocníka stát nebezpečný nástroj.
Záleží na tom, jak s ní naložíme
Umělá inteligence sama o sobě není dobrá ani zlá. Je jako nůž – můžete s ním nakrájet chleba, nebo někomu ublížit. O tom, jakou roli bude AI hrát, rozhoduje člověk. Potřebuje k tomu pravidla, zodpovědnost a také otevřenou debatu. Jen tak se z ní stane nástroj, který lidem skutečně pomáhá.
Ať už se tedy na AI díváme s nadšením, nebo s obavami, jedno je jisté – budoucnost s ní je tady. Otázka už nezní, jestli ji použijeme, ale jak.