Československý rozvod ve vile Tugendhat

22. 7. 2025

Už jste se někdy s někým rozešli v klidu, bez křiku, bez dramat, a po letech si občas zavoláte a dáte kafe? Přesně takhle nějak vypadal „rozvod“ Česka a Slovenska. Klidná domluva mezi Václavem Klausem a Vladimírem Mečiarem v brněnské vile Tugendhat.

Bylo 26. srpna 1992, když oba premiéři podepsali harmonogram rozpadu federace. A i když Klaus už po prvních rozhovorech prohlásil, že „společný stát je ztracen“, všechno proběhlo v duchu slušnosti. Bez násilí, bez tanků v ulicích, bez mezinárodní krize. V zemi, která byla ještě tři roky předtím součástí sovětského bloku, to byl malý zázrak.

Roky běží a názory se mění. Zatímco dříve bylo hodně lidí cítilo vzek či bezmoc, že se Československo rozpadlo, dnes už skoro polovina Čechů a většina Slováků vnímá, že to bylo dobře. V roce 2022 souhlasilo s rozdělením 47 % Čechů a dokonce 62 % Slováků. A mladší generace? Ta už na rozpad hledí trochu jako na VHS kazetu. Víte, že to existovalo, ale nechybí vám.

Co se ale nezměnilo, je vzájemná blízkost. Mluvíme jazykem, kterému si pořád rozumíme. Sdílíme dějiny, členství v EU i NATO. Cesta do Bratislavy je bez hranic, bez pasu. Hudba, filmy, knihy – kulturně jsme si i nadále blíž než s kýmkoli jiným národem.

Samozřejmě existují i extrémy. Na jedné straně lidé, kteří si sami dále tisknou československé občanky a odmítají rozpad republiky uznat, hrdě se označují za Čechoslováky a mají pocit, že je bude někdo brát vážně. Na druhé straně celkem početná skupina lidí, kteří na současné politické dění na Slovensku hledí s upřímným zděšením a když jim na dovolené nějaký cizinec řekne "aha, vy jste z Československa", tak důrazně vysvětlují, že už se Slovenskem nemáme nic společného. Ale málo platné, přestože oba národy už jsou svou vlastní cestou, často se ukazuje, že se pořád můžeme jedni od druhých učit.