„Pane Gorbačove, zbořte tuto zeď!“ 

12. 6. 2025

Píše se 12. červen 1987. Před Braniborskou bránou v rozděleném Berlíně stojí americký prezident Ronald Reagan. Za zády má neprůstřelné sklo, pár desítek metrů před ním se tyčí betonová bariéra, která už 26 let půlí město i svět. A pak to přijde: „Mr. Gorbachev, tear down this wall!“

Ale nepředbíhejme. Po druhé světové válce byl Berlín rozdělen mezi čtyři mocnosti – USA, Británii, Francii a Sovětský svaz. Když v roce 1949 vzniklo Západní a Východní Německo, Berlín zůstal rozštěpený uprostřed. Lidé z Východu ale přes Západní Berlín hromadně utíkali, a tak přišlo brutální řešení: v noci 13. srpna 1961 se zrodila Berlínská zeď.

28 let rozdělovala město, rodiny, životy. Na jedné straně graffiti, svoboda a punk. Na druhé vojáci, dráty a zákazy. Kdo se pokusil utéct, riskoval život.

Ronald Reagan, bývalý herec a v té době prezident USA, měl pro dramatičnost cit. S Gorbačovem – sovětským lídrem, který začal tlačit na reformy, sice vedl jednání, ale zároveň chtěl jasně ukázat, na čí straně stojí. Když přišel jeho červnový projev v Berlíně při oslavách 750 let města, jeho tým měl připravený klasický politický text. Ale Reagan chtěl víc. Trval na památné větě o zboření zdi – i když mu poradci říkali, ať to radši vynechá.

Moment jako vystřižený z velkofilmu. Pro Západ to byla výzva ke svobodě, pro Východ provokace. Sověti to označili za "válečnické řeči", ale miliony lidí v komunistických zemích ten projev slyšely – i když třeba jen šeptem nebo na kazetě z druhé ruky. Ale slyšely ho.

Ten moment samozřejmě sám o sobě zeď nestrhl. Ale posunul vývoj. Reformy v SSSR oslabily kontrolu nad satelity. V Polsku rostla Solidarita, v Maďarsku padala železná opona, ve Východním Německu začali lidé demonstrovat. A 9. listopadu 1989 to prasklo. Východní Němci otevřeli hranice. Lidé běželi k Berlínské zdi. Někteří ji přelezli, jiní začali rozebírat. Padla.

Za pár dní už byla zeď symbolicky mrtvá a do roka téměř zmizela z povrchu. Stejně tak komunistický blok. Studená válka skončila – a Reaganova věta se stala jedním z jejích epitafů.