Slyšíte druhé, nebo jim skutečně nasloucháte?
.webp?ts=)
Zní to jako slovíčkaření, ale rozdíl mezi „slyšet“ a „naslouchat“ je obrovský. Slyšet znamená, že uši fungují. Ale naslouchat? To už je dovednost. Zkuste si uvědomit, jak často při rozhovoru spíš přemýšlíte nad tím, co odpovíte, než že byste opravdu vnímali, co druhý říká. Možná skáčete do řeči nebo vám uteče pointa, protože jste zrovna koukali do telefonu. To není naslouchání.
Skutečný posluchač ale vnímá i tón hlasu, emoce, a to, co zůstává mezi řádky. Naslouchání pomáhá rozumět, ne jen odpovídat. A právě díky tomu se dá předejít nedorozuměním, konfliktům nebo třeba i zachráni vztah, který se zdál být v koncích.
Když vás někdo opravdu poslouchá, cítíte se přijatí, pochopení a důležití. Naslouchání totiž není jen o komunikaci, ale je to způsob, jak prohlubovat vztahy a budovat důvěru. Funguje to v přátelství, v partnerství i v pracovním kolektivu. Aktivní naslouchání dokáže zklidnit napětí, zmírnit hádku a často úplně proměnit atmosféru rozhovoru.
A přesto... většina z nás to nedělá. Věnovat plnou pozornost totiž není jednoduché. Podle některých výzkumů lidé zvládnou skutečně soustředěně naslouchat jen asi 20 sekund, než jejich mozek odběhne jinam. Obvykle k vlastním myšlenkám, obavám nebo připomínkám.
Velkým nepřítelem naslouchání je dnešní multitasking. Mobil – vždy po ruce – nás rozptyluje víc, než si přiznáváme. Kolikrát už jste odpověděli „jojo, jasně“, zatímco jste v duchu řešili něco po zprávách? Další problém je, že máme potřebu radit. Máme pocit, že musíme najít řešení, nabídnout radu, sdílet svůj příběh. Jenže někdy druhý nepotřebuje radu. Potřebuje být vyslyšen, bez přerušení, bez soudů, bez instantní moudrosti.
Dobrá zpráva je, že naslouchání se dá naučit. A není to nic, co by nezvládl kdokoliv z nás. Stačí si osvojit pár jednoduchých kroků.
Naslouchání je dovednost, kterou se může naučit každý z nás. Stačí si osvojit několik jednoduchých kroků. Prvním je odložit telefon – nejen fyzicky, ale i mentálně, abychom byli skutečně přítomní. Dále je důležité neskákat do řeči. A to ani když máme pocit, že byste rozhovor urychlili. Koukejte si do očí. Udržování očního kontaktu pomáhá druhému cítit, že mu opravdu věnujeme pozornost. Klíčové je prostě být a nehledat hned odpovědi, ale spíš pochopení. A nezapomínejme se doptávat – nejen co se stalo, ale i jak se v tom druhý cítí, co potřebuje nebo co by si přál.
Zkuste si dát jednoduchou výzvu. Až vás dnes někdo osloví, nechte ho domluvit a po celou dobu opravdu poslouchejte. Možná zjistíte něco, co by jinak zapadlo. Možná vám ten druhý řekne víc, než kdy dřív.
.jpeg)
.jpeg)