Z Bečvy až k La Manche

30. 7. 2025

František Venclovský nebyl žádný profi plavec odmalička. Začínal jako boxer a snil o olympiádě. Jenže vážný úraz páteře ho připoutal na rok do sádry. To ale rozhodně nebyl konec kariéry. Doktoři mu doporučili rehabilitační plavání a on do toho šel naplno.

Trénoval v řekách, rybnících, doma ve vaně s ledovou vodou. Co mu chybělo na vybavení, doháněl hlavou. V roce 1970 se konečně dostal k La Manche. Komunisté mu povolili výjezd, peníze se nějak sehnaly. Ale počasí nepřálo. I tak vyplaval. Po 12 hodinách boje s rozbouřeným mořem ho museli vytáhnout na člun.

Pak přišel osudný den. 30. července 1971. Venclovský skočil z francouzského břehu do kanálu. Plaval přes 15 hodin. Slaná voda, proudy, únava. Ale pak se objevili bílé doverské útesy a na břehu zazněla jeho slavná slova: "Já su tak šťastné!"

Doma ho čekala sláva. Davy v Přerově, média, nový byt od armády. Ale Venclovský zůstal skromný. Miloval vodu. Plaval dál, chodil na besedy, motivoval mladé. A každý Nový rok skočil do své milované Bečvy.

V hlavě měl další výzvy. Třeba přeplavat vodní víry pod Niagarskými vodopády. Tam už se ale nedostal. Zemřel náhle v roce 1996. Symbolicky – při koupání v řece. Bylo mu 64 let.

Franta otevřel dveře všem „kanálníkům“, jak si zimní plavci říkají. V roce 1974 jeho výkon zopakoval Ján Novák. A v roce 2006 pak Yvetta Hlaváčová dokonce vytvořila světový ženský rekord – 7 hodin a 25 minut. Ale první byl vždycky František.