Filmové Vary po 59.

15. 7. 2025

Mezinárodní Filmový Festival v Karlových Varech lze bez nadsázky označit za jednu z nejdůležitějších kulturních událostí, které se na našem území konají. Ve střední a východní Evropě jde bezesporu o nejvýznamnější festival, který se řadí na tzv. A-list vedle festivalů v Benátkách, Berlíně a Cannes. Liší se však od nich v jedné velmi důležité věci.

Karlovarský festival je totiž především pro lidi. Např. do Cannes se dostanou prakticky pouze profesionálové od filmu, novináři a největší celebrity, zatímco ve Varech pořád ještě funguje stanové městečko a v kinech se potkávají baťážkři, studenti, střední třída i věhlasní filmaři. Letos jsem se tak ve vstupech do jednotlivých sálů míjel například s panem Hřebejkem, ale potkal jsem i zpěvačku Lenny nebo Terezu Maškovou, které dobře znáte z našeho vysílání i z našich koncertů.

Někteří jezdí do Varů na večírky, jiní ale především kvůli filmům - a mezi ně se řadím i já. Nemá asi smysl psát tu recenze jednotlivých filmů - zaprvé nejsem filmový kritik a zadruhé by to zabralo spoustu času - letos jsem za osm dní viděl 30 snímků. Výběr byl ale dobrý, pouze z jednoho jsem odešel a jeden další doslova přetrpěl - a přitom právě on nakonec získal cenu v sekci Proxima. Je to krásná ukázka toho, že běžný divák a umělecká porota mnohy hledají ve filmech jiné hodnoty.

Doporučit rozhodně můžu drsný irský film Christy pojednávající o nelehkém životě na předměstí Corku, norské psychologické drama o zakázané lásce Neříkej mi mami a nezávislý americký snímek Od základu, pojednávající o těžké životní situaci farmáře, který kvůli lesnímu požádu přišel o všechen majetek, ale našel cestu zpět ke své malé dceři a také nové přátele. Ve Varech uvidíte snímky lehké, těžké, absurdní a někdy až příliš umělecké, ale to znamená, že si tam každý najde to svoje.

Letošní ročník (můj v pořadí už jedenáctý, celkově však devětapadesátý) měl i další smutné prvenství. Poprvé v jeho novodobé historii proběhl již bez svého dlouholetého prezidenta Jiřího Bartošky. Byl to právě on, který s partou dalších lidí dokázal z provinčního festivalu udělat kulturní událost celoevropského významu, festival, na který všechny zahraniční hvězdy vzpomínají s láskou a úctou. K poctě Jiřímu Bartoškovi byly celé festivalové Vary protkány černobílými fotografiemi z jeho předchozích ročníků, ať už momentkami ze zákulisí, nebo portréty společně s největšími filmovými hvězdami.

A věnována mu byla také letošní festivalová znělka - jeden z krátkých černobílý minifilmů, které se promítají před každým filmem. Letos v ní exceluje Boleslav Polívka... a také prázdné místo po Barťákovi. Když jí plné kinosály viděly poprvé, dojetí se dalo krájet a potlesk byl mimořádně silný.

Pozice prezidenta filmového festivalu zůstane neobsazená, protože místo po Jiřím Bartoškovi dost dobře nelze zaplnit. O běh festivalu se nadále bude starat výkonný tým v čele s uměleckým ředitelem Karlem Ochem a letošní ročník potvrdil, že se o něj bude starat dobře. Važme si toho, protože KVIFF je akcí, na kterou můžeme být všichni náležitě hrdí.