Vzpomínka na Jiřího Menzela

23. 2. 2025

Říká se o něm, že je oscarový režisér, ale není to úplně pravda – Jiří Menzel totiž nezískal Oscara za režii (jako třeba dvakrát Miloš Forman). Oscara ale dostal jeho film Ostře sledované vlaky, zatímco Formanovy Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko se stejně jako Menzelova klasika Vesničko má středisková se musely spokojit s nominací. Jiří Menzel by dnes oslavil 87. narozeniny. 

Menzel natočil film už v roce 1966 a vlastně bez větších ambicí. Jak po letech sám řekl: „My jsme s panem Šofrem (kameraman, pozn. red.) měli jedinej cíl, natočit to tak, aby nás zase nechali dělat další film. Jiné ambice jsme neměli.“ Možná právě tato lehkost, spojená s výjimečně poetickým prostředím vedlejších kolejí nádraží Loděnice na Berounsku, a samozřejmě i fantastická předloha Bohumila Hrabala mohou za to, že vznikla absolutní klasika, která o dva roky později zaujala i porotu americké Filmové Akademie. 

Oscarový film byl také první velkou rolí tehdy 23letého Václava Neckáře. V době natáčení měl sice už divadelní zkušenosti a trochu zpíval, ale velký průlom s triem Golden Kids po boku s Helenou Vondráčkovou a Martou Kubišovou přišel až v roce 1968. Všichni tři se mimochodem nejprve setkali právě v divadle Rokoko. 

Neckář dostal Hrabalovu novelu jako dárek od svého tehdejšího nadřízeného. Přečetl jí za jedinou noc a naprosto ho uchvátila. To ještě netušil, že za měsíc nebo dva dostane nabídku zúčastnit se konkurzu na roli hlavní postavy. Když ho pak Menzel vybral, naložil ho do auta a odvezl do Kerska, aby se seznámil i se slavným spisovatelem. Když ho Bohumil Hrabal uviděl, zadíval se na něj a pak řekl „To je von!“ 

Ve filmu měla také původně hrát Hana Brejchová, kterou chtěl Menzel obsadit do role Zdeničky. Odmítla ale kvůli dnes možná nejslavnější scéně s razítkováním nahého pozadí. Místo ní byla tedy obsazena Jitka Zelenohorská a vznikla scéna, která svou otevřeností ale zároveň zasněnou něžností přetrvala věky – ostatně jako celý film. 

Menzel pak na jaře 1968 dostal dopis z New Yorku, ve kterém mu Jiří Voskovec skládal za film hlubokou poklonu, a kromě toho skutečného mu udělil i „svého osobního ušmudlaného Oskaříčka, o kterém nikdo neví, ale já jej z duše myslím. Děkuju.“